Proč vám vlastní úspěch nestačí a dáváte si laťku stále výš
Existuje určitý typ člověka, kterého pravděpodobně znáte – možná je to váš kolega, kamarádka, soused, nebo dokonce vy sami. Dokončí náročný projekt, splní dlouho odkládaný cíl, dosáhne něčeho, o čem ostatní jen sní – a místo oslavy se okamžitě přesune k dalšímu úkolu. Žádné pozdržení se u úspěchu, žádné vychutnání okamžiku. Jen nový seznam věcí, které je ještě třeba zvládnout. Laťka se opět posune o kousek výš a kolotoč pokračuje dál.
Tento vzorec chování je v dnešní společnosti natolik běžný, že ho mnozí považují za ctnost. Říkáme si, že ambiciózní lidé prostě takto fungují. Ale co když za neustálým posouvám laťky nestojí zdravá motivace, nýbrž něco hlubšího a znepokojivějšího? Co když neschopnost být spokojení není silnou stránkou, ale tichým problémem, který pomalu vyčerpává energii, radost i zdraví?
Psychologové tomuto jevu říkají hédonická adaptace – přirozená lidská tendence rychle si zvyknout na nové podmínky, ať už pozitivní, nebo negativní, a vrátit se zpět na výchozí úroveň spokojenosti. Výzkumy ukazují, že lidé po dosažení významného cíle – ať jde o povýšení, nové auto nebo splnění maratonu – pociťují radost jen velmi krátce, než se jejich pocit pohody vrátí přibližně na předchozí úroveň. A tak se znovu vydají hledat další cíl, který jim konečně přinese trvalé štěstí.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Kde se bere ten neúnavný tlak na výkon?
Kořeny tohoto chování sahají hluboko – do dětství, do rodinných vzorců, do kulturního prostředí, ve kterém vyrůstáme. Mnoho lidí si od útlého věku nese přesvědčení, že jejich hodnota je podmíněná výkonem. Chváleni byli tehdy, když přinesli jedničku, vyhráli závod nebo byli „nejlepší ve třídě". Láska a přijetí byly – byť nevědomky – vázány na výsledky. A tak se v jejich mysli zakořenilo přesvědčení: jsem dost dobrý jen tehdy, když dosáhnu dostatečně velkého výsledku.
Dospělý život pak přináší nové arény, kde se toto přesvědčení může projevovat. Kariéra, fitness, rodičovství, sociální sítě – všude kolem jsou měřitelné výsledky a snadná srovnání s ostatními. Algoritmy sociálních sítí navíc neustále servírují příběhy úspěšných lidí, kteří vydělali první milion ve dvaceti pěti, uběhli ultramaraton nebo zároveň vychovávají tři děti a vedou firmu. Srovnávání se s těmito obrazy je přirozené, ale devastující – vždy existuje někdo, kdo je „lepší", kdo má laťku nastavenou výš.
Vezměme si příklad z reálného života: Jana je třicetičtyřletá marketingová manažerka, která za poslední tři roky výrazně postoupila v kariéře, koupila si byt a začala pravidelně cvičit. Přátelé ji obdivují, rodina je na ni hrdá. Přesto Jana každý večer usíná s pocitem, že udělala málo. Plánuje kurzy, sleduje konkurenci, čte knihy o produktivitě. Spokojenost, po které touží, se zdá být vždy těsně za dalším rohem. Jana není výjimka – je zástupkyní milionů lidí, kteří žijí v permanentním stavu „ještě ne dost".
Psycholožka Kristin Neffová, průkopnice výzkumu sebesoucitu, upozorňuje na to, že neustálá sebekritika a posouvání laťky výš jsou ve skutečnosti formou sebetýrání, které mozek prožívá podobně jako ohrožení zvenčí. Aktivuje se stresová reakce, tělo přechází do chronického stavu pohotovosti a dlouhodobě to má velmi reálné důsledky na fyzické i duševní zdraví. Jak sama Neffová říká: „Být laskavý sám k sobě není slabost – je to základ psychické odolnosti."
Není bez zajímavosti, že výzkumy publikované například v Journal of Personality and Social Psychology opakovaně ukazují, že lidé s vyšší mírou sebesoucitu jsou paradoxně výkonnější, odolnější vůči neúspěchu a dlouhodobě spokojenější – a to bez nutnosti neustálého posouvání laťky.
Perfekcionismus jako past, ze které je těžké vystoupit
Neustálé zvyšování nároků na sebe sama má velmi blízko k perfekcionismu – a to k jeho méně viditelné, ale zákeřnější podobě. Zatímco klasický perfekcionista odmítá odevzdat práci, dokud není dokonalá, adaptivní perfekcionista práci odevzdá, ale okamžitě přejde k novému, náročnějšímu úkolu. Navenek vypadá jako ambiciózní a výkonný člověk. Uvnitř se však nikdy nezastaví, nikdy si neodpočine a nikdy si nedovolí pocítit, že to, čeho dosáhl, bylo dost.
Tento vzorec je obzvláště záludný proto, že ho okolí – a mnohdy i sám dotyčný – vnímá jako pozitivní vlastnost. „To je přece dobré, že chceš být lepší!" Ano, touha po rozvoji je přirozenou a zdravou součástí lidské přirozenosti. Problém nastává ve chvíli, kdy se z prostředku stane cíl sám o sobě, kdy je pohyb vpřed jediným přijatelným stavem a zastavení se rovná selhání.
Za tímto vzorcem chování stojí celá řada mechanismů. Jedním z nich je takzvaný syndrom podvodníka – přesvědčení, že dosavadní úspěchy byly dílem náhody, štěstí nebo omylu, a že pokud se člověk nezačne okamžitě snažit víc, bude odhalen jako neschopný. Tento syndrom je překvapivě rozšířený i mezi velmi úspěšnými lidmi – výzkumy naznačují, že ho v různé míře zažívá až sedmdesát procent populace. Pocit „nejsem dost dobrý" tak paradoxně trápí i ty, kteří jsou z vnějšího pohledu mimořádně úspěšní.
Dalším faktorem je kulturní glorifikace přepracovanosti. „Hustle culture" – kultura neustálého výkonu, spánkové deprivace a obětování volného času ve jménu produktivity – se v posledním desetiletí stala takřka náboženstvím, zejména v podnikatelském prostředí. Být unavený se stalo statusovým symbolem. Říci „nestíhám, mám toho moc" zní v určitých kruzích jako pochvala, nikoli jako varování. A tak lidé soupeří nejen v úspěších, ale i v tom, kdo je víc přetížený.
Přitom věda mluví jasně: chronická přepracovanost snižuje kreativitu, zhoršuje rozhodování a zvyšuje riziko vyhoření. Výzkum Světové zdravotnické organizace ukázal, že práce přesahující 55 hodin týdně výrazně zvyšuje riziko mrtvice a srdečních onemocnění. Tělo ani mozek prostě nejsou navrženy pro permanentní výkon bez odpočinku.
Přirozeně vyvstává otázka: jak tedy poznat hranici mezi zdravou ambicí a destruktivním vzorcem neustálého posouvání laťky? Odpověď není černobílá, ale existují určité signály, které stojí za pozornost:
- Radost z dosažených cílů trvá jen velmi krátce nebo nepřichází vůbec
- Odpočinek vyvolává pocit viny nebo úzkosti
- Srovnávání se s ostatními je zdrojem chronické nespokojenosti
- Sebehodnocení je výhradně závislé na výkonu a výsledcích
- Myšlenky na budoucí cíle zcela zastíní prožívání přítomnosti
Pokud se v těchto bodech poznáváte, nejste sami – a především, není to stav, ve kterém musíte zůstat.
Jak si dovolit být spokojení bez toho, aby se přestalo růst
Spokojenost a růst nejsou protiklady, i když je naše kultura tak často prezentuje. Lze být vděčný za to, kde člověk je, a zároveň mít chuť jít dál. Klíčem je změna vztahu k cílům – od identity podmíněné výkonem k identitě zakotvené v hodnotách a přítomném prožívání.
Jedním z účinných nástrojů je praxe záměrné vděčnosti. Nejde o pozitivní myšlení ve smyslu ignorování problémů, ale o vědomé zastavení se a pojmenování toho, co již existuje a má hodnotu. Výzkumy psychologa Roberta Emmonse z Kalifornské univerzity v Davisu ukazují, že pravidelná praxe vděčnosti prokazatelně zvyšuje subjektivní pocit pohody, zlepšuje spánek a snižuje míru depresivních symptomů.
Stejně důležité je přehodnotit vztah k odpočinku. Odpočinek není odměna za dostatečný výkon – je to biologická nutnost a součást zdravého, udržitelného rytmu života. Stejně jako půda potřebuje čas na obnovu, aby mohla znovu rodit, potřebuje ho i lidská mysl a tělo. Dovolit si být nečinný, aniž by to bylo spojeno s pocitem viny, je dovednost, kterou je třeba vědomě trénovat.
Pomáhá také rozlišovat mezi vnějšími a vnitřními cíli. Vnější cíle – peníze, status, uznání – jsou nestabilním základem spokojenosti, protože závisí na srovnání s ostatními a na faktorech, které člověk nemůže plně ovlivnit. Vnitřní cíle – smysluplné vztahy, osobní rozvoj, přínos druhým – jsou zdrojem hlubší a trvalejší satisfakce. Přesunutí pozornosti od „co dosáhnu" k „jak žiji" a „kým jsem" může být zásadním posunem v celkovém prožívání života.
Vědomá práce s tímto vzorcem chování přitom neznamená vzdát se ambicí nebo přestat usilovat o lepší věci. Znamená to naučit se být přítomný v celém procesu, nejen na imaginárním cílovém místě, které se vždy posune o krok dál. Znamená to dovolit si ocenit cestu, nejen hypotetický cíl. A znamená to přijmout, že být spokojený s tím, kde jsem právě teď, není kapitulace – je to odvaha.
Laťka se může klidně dál posouvat. Ale tentokrát z místa naplnění, ne z místa strachu, že bez dalšího úspěchu nejste dost dobrý takový, jaký jste.
