Ekologické pohřby nabízejí šetrnější rozloučení
Smrt je téma, o kterém se v české společnosti příliš nemluví. Přesto právě způsob, jakým se se svými mrtvými loučíme, vypovídá mnoho o tom, jak přistupujeme k přírodě, k životu a k hodnotám, které považujeme za důležité. V posledních letech se stále více lidí začíná ptát, zda tradiční pohřeb skutečně musí být jedinou možností – a zda existují způsoby, jak se s blízkým rozloučit šetrněji k životnímu prostředí. Ekologické pohřby nejsou jen módní výstřelek, ale promyšlená odpověď na otázku, co se stane s naším tělem poté, co odejdeme, a jaký otisk zanecháme na planetě i po své smrti.
Zájem o toto téma roste celosvětově. Podle průzkumů britské organizace Dying Matters přemýšlí o ekologičtějším pohřbu stále větší procento lidí napříč věkovými skupinami – a to nejen ti, kteří se obecně zajímají o udržitelný životní styl. Je to logické. Pokud někdo celý život třídí odpad, vyhýbá se plastům a volí lokální potraviny, je přirozené, že chce, aby i jeho poslední cesta odpovídala těmto hodnotám.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Co vlastně tradiční pohřeb dělá se životním prostředím?
Aby bylo možné pochopit, proč ekologické alternativy dávají smysl, je užitečné se nejprve podívat na to, jak environmentálně náročné jsou běžné způsoby pohřbívání. Klasický pohřeb do země s rakví z lakovaného dřeva, vyloženou syntetickými materiály, zahrnuje celou řadu ekologicky problematických prvků. Při výrobě rakve se spotřebovává dřevo z často nekvalitně obhospodařovaných lesů, používají se formaldehyd a jiné chemické látky při balzamování těla a pohřební obřady jsou spojeny s dopravou, energií a produkcí odpadu. Samotný pohřební průmysl ve Spojených státech například ročně spotřebuje podle Národní asociace pohřebních ředitelů obrovské množství oceli, betonu a chemikálií.
Kremace, která je v České republice velmi rozšířená – podle dat Českého statistického úřadu se kremací loučí s více než 80 % zemřelých – je z hlediska záborů půdy úspornější, ale energeticky náročná. Spalování těla uvolňuje do ovzduší CO₂, oxid dusičitý a v případě zubních amalgámových plomb také rtuť. To neznamená, že kremace je špatná volba, ale je fér říci, že ani ona není bez environmentálního dopadu.
Právě z tohoto vědomí vyrůstá touha po alternativách – po způsobech pohřbívání, které jsou bližší přirozeným cyklům přírody a které nezanechávají za sebou zbytečnou ekologickou stopu.
Jaké ekologické možnosti pohřbu existují?
Svět ekologického pohřebnictví je překvapivě pestrý. V zemích jako jsou Spojené království, Německo nebo Skandinávie jsou mnohé z těchto alternativ již plně etablované a legislativně ukotvené. V České republice je situace složitější, ale rozhodně ne beznadějná.
Nejznámější a nejdostupnější formou ekologického pohřbu je takzvaný přírodní pohřeb, při němž je tělo uloženo do země bez rakve nebo v rakvi z biologicky rozložitelných materiálů – například z proutí, bambusu, pevného kartonu nebo nelakovaného dřeva. Tělo není balzamováno chemickými látkami a hrob není označen kamenným náhrobkem, ale spíše živým stromem nebo prostou dřevěnou tabulkou. Taková pohřebiště, nazývaná v anglosaském světě „woodland burial grounds" neboli lesní hřbitovy, nabízejí pozůstalým místo klidu uprostřed přírody, kde se mohou se svým blízkým setkat jinak než na tradičním kamenném hřbitově.
Další zajímavou možností je aquamace, označovaná také jako alkalická hydrolýza. Jedná se o proces, při němž je tělo rozloženo pomocí vody a hydroxidu draselného při vyšší teplotě. Výsledkem jsou kosti, které lze poté zpopelnit, a tekutina bohatá na živiny, která může být použita jako hnojivo. Aquamace je výrazně méně energeticky náročná než kremace a neuvolňuje do ovzduší škodlivé látky. V současnosti je legálně dostupná například ve Velké Británii, části Spojených států nebo Kanadě.
Ještě futuristicky znějící, ale přitom velmi přirozená je metoda nazývaná terramace nebo také „lidský kompost". Tělo je uloženo do speciální nádoby spolu s organickým materiálem, kde za přísně kontrolovaných podmínek přirozeně zkompovstuje za přibližně 30 až 45 dní. Výsledná zemina může být použita v zahradě nebo v lese. Tuto metodu jako první legalizoval americký stát Washington v roce 2019 a od té doby ji přijalo dalších několik států. Jako by se tím naplňovala slova básníka Walta Whitmana: „Každý atom patřící mně, patří i tobě" – tělo se doslova vrací zpět do koloběhu života.
Existují i méně známé inovace, jako je pohřeb pomocí hub – speciální oblek pokrytý myceliem, které napomáhá rozkladu těla a neutralizuje toxiny. Tuto metodu propaguje americká firma Coeio a přestože je stále spíše na hranici experimentu, ukazuje, jakým směrem se ekologické pohřebnictví ubírá.
Jak to vypadá s legislativou v České republice?
A nyní k otázce, která zajímá každého, kdo o ekologickém pohřbu uvažuje prakticky: co dovoluje česká legislativa? Základním právním rámcem je zákon č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví, který stanoví podmínky pro nakládání s lidskými ostatky, provoz pohřebišť a pohřební služby. Tento zákon byl přijat v době, kdy ekologické alternativy pohřbívání byly v českém kontextu prakticky neznámé, a tomu odpovídá i jeho obsah.
Česká legislativa v současnosti povoluje dvě základní formy pohřbení: pohřeb do země a kremaci. Tělo musí být uloženo na registrovaném pohřebišti nebo kremováno v krematoriu. To znamená, že většina výše zmíněných alternativ – aquamace, terramace nebo lesní pohřby v pravém slova smyslu – není v České republice legálně dostupná. Zákon například výslovně nepočítá s možností pohřbu mimo vymezená pohřebiště, a tedy ani s pohřbem pod stromem na soukromém pozemku, jak to funguje v některých jiných zemích.
Přesto existují určité možnosti, jak se k ekologickému pohřbu přiblížit i v rámci současného právního rámce. Kremace sama o sobě nabízí relativně velkou volnost v nakládání s popelem. Zákon sice stanoví, že popel musí být uložen na pohřebišti, ale zároveň umožňuje jeho rozptyl na tzv. rozptylových loučkách, které jsou součástí pohřebišť. Někteří pozůstalí se rozhodují pro rozptyl popela v přírodě, například do řeky nebo v lese – tato praxe se odehrává v jakési právní šedé zóně a úřady ji zpravidla výslovně nestíhají, přesto ji zákon striktně nevymezuje jako povolenou mimo pohřebiště.
Co se týče materiálů rakve, zákon nestanoví přesné specifikace a nevylučuje použití ekologicky šetrných materiálů. Rakve z proutí, bambusu nebo kartonu jsou tedy legálně použitelné, pokud splňují základní hygienické a technické požadavky. Tady se otevírá prostor pro skutečně udržitelnější volbu i v rámci stávajícího systému. Některé české pohřební služby již tyto možnosti nabízejí nebo jsou ochotny je zprostředkovat na přání pozůstalých.
Otázka lesních hřbitovů je v Česku zatím otevřená. Diskuse o jejich zavedení probíhají, ale konkrétní legislativní změny se zatím neprosadily. V sousedním Německu přitom fungují tzv. „Friedwälder" – lesní hřbitovy, kde jsou popely ukládány k patě stromů – jako plnohodnotná alternativa již od 90. let. Česká republika by mohla jít podobnou cestou, pokud by zákon o pohřebnictví prošel potřebnou novelizací.
Situaci dobře ilustruje příběh rodiny z Brna, která po smrti babičky hledala způsob, jak ji pohřbít v souladu s jejím celoživotním vztahem k přírodě. Babička celý život pečovala o zahradu a přála si být pohřbena pod stromem. Rodina nakonec zvolila kremaci s uložením popela do biologicky rozložitelné urny, která byla zakopána u paty dubu na pohřebišti s přírodním charakterem. Přestože to nebyl lesní pohřeb v plném slova smyslu, šlo o kompromis, který rodině dal pocit smysluplného rozloučení.
Co můžete udělat dnes?
I přes legislativní omezení není situace beznadějná. Zájem veřejnosti o ekologičtější formy pohřbívání roste a s ním roste i tlak na změnu zákonů. Organizace jako Naděje pro umírání nebo různé iniciativy v oblasti paliativní péče postupně otevírají veřejnou diskusi o tom, jak chceme přistupovat k smrti – a tím pádem i k pohřbívání.
Pokud chcete, aby vaše poslední cesta byla co nejšetrnější k životnímu prostředí, je dobré přemýšlet o několika konkrétních věcech. Při výběru pohřební služby se ptejte na možnost ekologicky šetrné rakve nebo urny. Biologicky rozložitelné urny z rašeliny, soli nebo recyklovaného papíru jsou dostupné i v Česku. Pokud volíte kremaci, zjistěte, zda krematorium splňuje moderní emisní standardy. A v neposlední řadě – zanechte písemné přání, jak si přejete být pohřbeni. Pozůstalí pak nemusí hádat a mohou se soustředit na smutek i vzpomínky.
Ekologický pohřeb není o tom vzdát se důstojnosti nebo tradic. Je to spíše o vědomém rozhodnutí, že i v posledním aktu svého života chceme být v souladu s hodnotami, které jsme zastávali. Česká legislativa zatím zaostává za tím, co nabízejí jiné evropské země, ale tlak na změnu sílí – a s ním i naděje, že v blízké budoucnosti bude mít každý možnost zvolit si rozloučení, které bude opravdu jeho vlastní.
