Proč je syndrom podvodníka běžný a jak se s ním vyrovnat
Co když nejste tak dobří, jak si ostatní myslí? Syndrom podvodníka a jak s ním žít
V hlavě to zní nějak takto: „Vůbec sem nepatřím. Jen jsem měl štěstí. Kdyby lidé věděli, kdo doopravdy jsem, nepovažovali by mě za úspěšného člověka." Pokud vám tyto myšlenky nejsou cizí, možná prožíváte syndrom podvodníka – psychologický fenomén, který dokáže zpochybnit i ten největší úspěch.
Přestože se o něm začalo více mluvit až v posledních letech, tento stav není žádnou novinkou. Už v roce 1978 ho popsaly psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes, když si všimly, že mnoho úspěšných žen má tendenci připisovat své výsledky náhodě, přeceňování ze strany okolí nebo nadměrnému úsilí, nikoli svým schopnostem. A nebyly to jen ženy – stejně se cítili i muži, jen o tom méně mluvili.
Dnes se odhaduje, že až 70 % lidí zažije v určité fázi života pocity, které odpovídají tomuto syndromu. Mluvili o něm herci jako Tom Hanks, podnikatelé jako Howard Schultz nebo slavná spisovatelka Maya Angelou. A přestože by se mohlo zdát, že se týká pouze výjimečně úspěšných lidí, realita je jiná – syndrom podvodníka může postihnout kohokoli, bez ohledu na věk, obor nebo dosažené výsledky.
Proč se cítíme jako podvodníci?
Podstata syndromu podvodníka (někdy označovaného anglicky jako imposter syndrome) spočívá v hluboce zakořeněném přesvědčení, že naše úspěchy nejsou zasloužené. Lidé s tímto syndromem věří, že byli jen ve správný čas na správném místě, že se jejich okolí mýlí, když je považuje za kompetentní, nebo že vše, co dokázali, je výsledkem náhody.
Často to začíná už během studia, kdy se studenti bojí promluvit, protože se domnívají, že jejich spolužáci toho ví víc. Později, v zaměstnání, se bojí požádat o povýšení nebo přijet zodpovědnější úkol, protože mají pocit, že si to nezaslouží. A i když dosáhnou úspěchu – publikují článek, získají grant, vedou tým, vybudují firmu – místo radosti přichází úzkost: „Tentokrát mi to vyšlo, ale příště se určitě provalí, že na to nemám."
Syndrom se projevuje různě – někteří lidé se stahují ze situací, kde by mohli být hodnoceni, jiní se naopak přetěžují, pracují do noci a neustále se snaží své domnělé nedostatky kompenzovat. Výsledkem je chronický stres, úzkost, vyhoření a v některých případech i deprese.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Není to jen o nízkém sebevědomí
Na první pohled se může zdát, že syndrom podvodníka je jen jinou formou nízkého sebevědomí. Realita je ale složitější. Mnoho lidí s tímto syndromem působí navenek sebejistě, jsou výřeční, úspěšní, mají zkušenosti – ale uvnitř se potýkají s hlubokými pochybnostmi o vlastní hodnotě. Zajímavé je, že tento fenomén často postihuje především ty, kteří jsou opravdu kompetentní, protože právě oni nejlépe rozumějí komplexnosti svých oborů a vidí, kolik toho ještě „neumí".
Navíc hraje roli i kulturní a sociální kontext. Lidé z marginalizovaných skupin – například ženy v technických oborech, lidé jiné etnicity nebo první generace vysokoškoláků v rodině – se s tímto syndromem potýkají častěji, protože se cítí jako outsideri v prostředí, kde nejsou dostatečně reprezentováni. „Pochybnosti o sobě začínají být normou, když se nikdo jiný kolem vás sobě nepodobá," řekla jednou profesorka americké univerzity v rozhovoru pro Harvard Business Review.
Jak se s tím vypořádat?
Pokud se v tom poznáváte, vězte, že nejste sami. Dobrá zpráva je, že syndrom podvodníka se dá zvládnout – ne nutně odstranit, ale naučit se s ním žít tak, aby vás neomezoval.
Jedním z prvních kroků je pojmenování problému. Mnoho lidí si až do chvíle, kdy se o syndromu dočtou nebo o něm slyší na přednášce, neuvědomuje, že jejich pocity nejsou ojedinělé. Už jen samotné poznání, že existuje něco jako syndrom podvodníka, může přinést úlevu.
Dále pomáhá mluvit o svých pocitech s ostatními – s kolegy, přáteli, mentorem. Otevřený rozhovor často odhalí, že i ostatní mají podobné pochyby. Vzniká tím prostor pro sdílení zkušeností a přirozeně se oslabuje pocit izolace, který tento syndrom často provází.
Užitečné je také přehodnotit vlastní očekávání. Lidé trpící tímto syndromem mají často přehnaně vysoké nároky na vlastní výkon. Učí se, že stačí být „dost dobrý", nikoliv dokonalý. To neznamená snižování ambicí, ale zdravější vztah k sobě samému.
Nakonec je dobré si vědomě připomínat vlastní úspěchy – psát si například deník, kam si každý týden zaznamenáte, co se vám povedlo, co jste se naučili, co jste zvládli. Takový přehled konkrétních důkazů vás může v chvílích pochybností vrátit zpět na zem.
Reálný příklad - Tereza, začínající architektka
Tereza vystudovala architekturu s vyznamenáním a hned po škole dostala místo v respektovaném ateliéru. Přesto měla neustálý pocit, že se mýlili, když ji přijali. Když prezentovala návrh klientovi, cítila se, jako by hrála divadlo – že jen předstírá, že ví, co dělá. „Měla jsem pocit, že všichni ostatní jsou talentovanější, zkušenější, jistější," říká. Po několika měsících vyčerpání si začala všímat, že tenhle vnitřní hlas se opakuje pořád dokola. Pomohla jí terapie, ale i rozhovory s kolegy, kteří sdíleli podobné zkušenosti. Dnes už se neptá, zda je dost dobrá. Spíš se ptá, co se může dál naučit – a to ji posouvá dál.
Když vnitřní kritik přehluší realitu
Syndrom podvodníka je jako malý hlas v hlavě, který zpochybňuje vše, co děláme. Tvrdí, že lžeme okolí, že nejsme dost kompetentní, a že cokoliv se nám povedlo, byla náhoda. Ale jak říká americká psycholožka Valerie Young, která se tímto tématem zabývá více než dvacet let: „Skuteční podvodníci tyto pochyby nemívají."
Znamená to, že právě to, že pochybujete, je známkou toho, že vám na výsledcích záleží, že máte odpovědnost a že reflektujete své schopnosti. Lidé bez špetky sebereflexe nebo empatie totiž málokdy trpí syndromem podvodníka.
Pokud tedy cítíte nejistotu, úzkost nebo máte tendenci bagatelizovat své schopnosti, možná bojujete s tímto tichým, ale velmi běžným vnitřním kritikem. A i když jeho hlas nikdy úplně nezmizí, můžete se naučit mu naslouchat s odstupem – a postupně mu přestat věřit.
Protože úspěch není důkazem náhody. A uznání od ostatních není omyl. Je to důsledek vaší práce, vášně, úsilí. A zasloužíte si ho.
