Pots syndrom není jen závrať při vstávání
Každý to zná – rychle se postavíte z křesla nebo z postele a na okamžik se zatočí hlava. Většinou to trvá jen vteřinu nebo dvě a pak je vše zpět v pořádku. Ale co když tato závrať při vstávání nepřejde? Co když je doprovázena bušením srdce, mlžením před očima, extrémní únavou a pocitem, že se každou chvíli omdlíte? Pro tisíce lidí – a statisticky jde nejčastěji o mladé ženy – je tenhle scénář každodenní realitou. Stojí za ním stav zvaný POTS syndrom, neboli posturální ortostatická tachykardie.
POTS syndrom patří k těm zákeřným onemocněním, která se dlouho přehlížejí, bagatelizují nebo zaměňují za úzkost, anémii či prostý nedostatek spánku. Cesta k diagnóze trvá v průměru několik let, přičemž pacienti mezitím navštíví celou řadu specialistů a odcházejí bez jasné odpovědi. Přesto jde o poměrně rozšířený stav – podle odhadů jím trpí přibližně jeden až tři miliony lidí jen ve Spojených státech, přičemž Dysautonomia International uvádí, že až 80 % diagnostikovaných pacientů jsou ženy ve věku mezi 15 a 50 lety.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Co se vlastně děje v těle při POTS syndromu
Aby bylo možné pochopit, proč závrať při vstávání u POTS syndromu není jen „obyčejná závrať", je třeba se na chvíli zastavit u toho, jak zdravé tělo reaguje na změnu polohy. Když se zdravý člověk postaví, autonomní nervový systém okamžitě zareaguje – cévy v dolní části těla se stáhnou, aby zabránily gravitaci „ukrást" příliš mnoho krve do nohou a břicha, a srdce mírně zrychlí, aby udrželo dostatečný přísun krve do mozku. Celý tento proces proběhne během několika sekund a člověk si ho vůbec nevšimne.
U lidí s POTS syndromem tento mechanismus nefunguje správně. Když se postaví, krev se hromadí v dolních částech těla a mozek dostává méně kyslíku, než potřebuje. Tělo se to snaží kompenzovat drastickým zrychlením srdečního tepu – o více než 30 tepů za minutu během prvních deseti minut ve stoje, u mladších pacientů dokonce o více než 40 tepů za minutu. Toto patologické zrychlení srdce bez odpovídajícího zvýšení krevního tlaku je základním diagnostickým znakem POTS syndromu. Výsledkem je závrať, bušení srdce, slabost, pocit na omdlení a celá řada dalších příznaků, které mohou být skutečně vyčerpávající.
Za tímto selháním regulace stojí dysfunkce autonomního nervového systému – té části nervové soustavy, která řídí mimovolné tělesné funkce jako dýchání, trávení nebo právě regulaci krevního tlaku a srdeční frekvence. POTS syndrom tak patří do širší skupiny onemocnění nazývané dysautonomie. Přesné příčiny nejsou vždy jasné, ale vědci identifikovali několik faktorů, které mohou hrát roli: genetická predispozice, autoimunitní procesy, předchozí virová infekce (což se stalo velmi aktuálním tématem v souvislosti s long COVID), prodělané trauma nebo operace, ale i těhotenství.
Příznaky přitom nejsou jen o závrati při vstávání. Lidé s POTS syndromem popisují chronickou únavu, která nereaguje na odpočinek, problémy s koncentrací a pamětí (tzv. brain fog neboli mozková mlha), bolesti hlavy, nevolnost, poruchy spánku, přecitlivělost na teplo a v neposlední řadě i úzkost. Právě tato úzkost je přitom paradoxem – lékaři ji někdy mylně považují za příčinu potíží, zatímco ve skutečnosti je jejich důsledkem. Bušení srdce a závrať logicky vyvolávají strach, ne naopak.
Proč POTS syndrom trápí hlavně mladé ženy
Otázka, proč jsou mladé ženy tak výrazně více postiženy než muži, je fascinující a stále plně nezodpovězená. Výzkumníci přicházejí s několika hypotézami, které se pravděpodobně vzájemně doplňují.
Jedním z klíčových faktorů jsou pohlavní hormony, především estrogen a progesteron. Tyto hormony ovlivňují tonus cév, regulaci tekutin v těle i funkci autonomního nervového systému. Mnoho žen s POTS syndromem popisuje zhoršení příznaků v určitých fázích menstruačního cyklu, v těhotenství nebo naopak po porodu. Estrogen může snižovat schopnost cév správně se stahovat v reakci na změnu polohy, což přispívá k hromadění krve v dolních končetinách.
Dalším faktorem je anatomie. Ženy mají obecně nižší celkový objem krve a menší srdce ve vztahu k velikosti těla. To znamená, že jakýkoliv výkyv v distribuci krve má na ně větší dopad než na muže. Studie publikované v odborném časopise Journal of the American College of Cardiology navíc naznačují, že ženy mohou mít odlišnou reaktivitu autonomního nervového systému, což je může činit náchylnějšími k dysautonomii obecně.
Nelze přehlédnout ani fakt, že POTS syndrom se velmi často rozvíjí v pubertě nebo krátce po ní – tedy v období, kdy dochází k zásadním hormonálním změnám a kdy tělo prochází rychlým růstem. Někdy stačí relativně krátká nemoc, stres nebo operace, aby se u geneticky predisponované dívky spustil celý řetězec příznaků.
Je smutnou pravdou, že onemocnění, která postihují převážně ženy – zejména mladé ženy – bývají historicky méně financovaná a méně zkoumaná. Jak poznamenala Dr. Svetlana Blitshteyn, přední americká neuroložka specializující se na dysautonomii: „Pacienti s POTS jsou příliš často odsouváni jako úzkostní nebo hysteričtí, místo aby dostali odpovídající lékařskou péči." Tato systemická zaujatost způsobuje, že průměrná doba od prvních příznaků k diagnóze se pohybuje kolem čtyř až šesti let – což je pro mladé ženy v nejproduktivnějším věku naprosto devastující.
Představte si třeba osmnáctiletou studentku, která se přes léto před nástupem na vysokou školu začne cítit nevysvětlitelně unavená, při vstávání z postele se jí točí hlava a srdce jí buší tak, že musí chvíli počkat, než bude schopna jít na záchod. Lékaři nejprve vyloučí anémii, pak štítnou žlázu, pak ji pošlou k psychiatrovi. Trvá roky, než někdo vysloví slovo POTS. Mezitím nestihne maturitu, nestihne přijímací zkoušky, přijde o sociální život. Tento příběh bohužel není výjimečný – je typický.
Jak se POTS syndrom diagnostikuje a léčí
Diagnóza POTS syndromu vyžaduje takzvaný tilt-table test neboli test naklápěcím stolem. Pacient leží připoutaný na speciálním stole, který se pomalu naklápí do svislé polohy, zatímco jsou průběžně měřeny srdeční frekvence a krevní tlak. Pokud dojde k výraznému nárůstu tepové frekvence bez odpovídajícího poklesu krevního tlaku, diagnóza je potvrzena. Alternativně lze provést jednodušší tzv. aktivní ortostatický test přímo v ordinaci.
Léčba POTS syndromu je komplexní a velmi individuální, protože příčiny i projevy se u každého pacienta liší. Neexistuje jedno univerzální řešení, ale kombinace přístupů dokáže výrazně zlepšit kvalitu života. Obecně doporučovaná opatření zahrnují:
- Zvýšený příjem tekutin a soli – pomáhá zvětšit objem cirkulující krve a stabilizovat krevní tlak
- Kompresní punčochy nebo legíny – mechanicky brání hromadění krve v dolních končetinách
- Postupné cvičení – zejména ve vodorovné poloze (plavání, veslování, cvičení vleže), které posiluje kardiovaskulární systém bez rizika zhoršení příznaků
- Úprava stravy – menší a častější jídla, omezení jednoduchých cukrů, dostatek elektrolytů
- Farmakologická léčba – lékaři mohou předepsat různé léky podle konkrétního mechanismu POTS, například beta-blokátory, fludrokortizon nebo midodrin
Důležitou součástí péče je i psychologická podpora, protože život s chronickým onemocněním, které není na první pohled viditelné, je psychicky velmi náročný. Pacienti s POTS syndromem čelí nepochopení ze strany okolí, někdy i rodiny nebo zaměstnavatelů, protože navenek vypadají zdravě.
Velkou naději přináší narůstající zájem vědecké komunity o dysautonomii v kontextu long COVID. Mnoho pacientů po covidu-19 rozvinulo příznaky velmi podobné POTS syndromu, což vedlo k výraznému nárůstu financování výzkumu a k větší informovanosti lékařů. Organizace jako Dysautonomia International nebo česká pacientská společenství pomáhají lidem orientovat se v systému, sdílet zkušenosti a najít specialisty, kteří POTS syndrom znají a léčí.
Závrať při vstávání nemusí být jen nevinná drobnost. Pokud přetrvává, je doprovázena rychlým bušením srdce, únavou nebo mozkovými mlhami a trápí vás dlouhodobě, je rozhodně na místě navštívit lékaře a zmínit možnost POTS syndromu. Čím dříve je stav diagnostikován, tím dříve lze začít s léčbou a tím větší je šance vrátit se k plnohodnotnému životu. Mladé ženy, které se s těmito příznaky potýkají, by neměly být odbývány slovy „je to nervozita" nebo „to přejde" – zaslouží si být vyslyšeny a správně vyšetřeny.
