Víte proč zíváme a co to o nás prozradí
Zívání patří k těm každodenním tělesným projevům, nad kterými se málokdo zastaví a zamyslí. Prostě se to stane – uprostřed nudné porady, při čtení knihy před spaním nebo hned po ránu, když se člověk natahuje pod dekou. A přesto je zívání jedním z nejzáhadnějších a nejméně pochopených reflexů lidského těla. Vědci ho studují desítky let a stále nemají úplnou odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku: proč vlastně zíváme?
Nejrozšířenější lidová představa říká, že zíváme, protože nám chybí kyslík. Jenže tato teorie byla vědecky vyvrácena už před několika desetiletími. Výzkumy ukázaly, že ani zvýšená hladina oxidu uhličitého v krvi, ani snížená hladina kyslíku zívání spolehlivě nevyvolá. Pokud by šlo čistě o ventilaci plic, stačilo by prostě dýchat hlouběji – a přesto tělo sáhne po tomto složitém, celotělovém reflexu, který zapojuje čelist, krk, hrudník i končetiny najednou.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Co se v těle při zívání skutečně děje
Moderní neurověda přišla s mnohem zajímavějším vysvětlením. Podle aktuálně nejpřijímanější teorie slouží zívání především k termoregulaci mozku. Profesor Andrew Gallup z SUNY Polytechnic Institute, který se zívání věnuje dlouhodobě, publikoval výzkumy naznačující, že zívání pomáhá ochlazovat mozek v momentech, kdy jeho teplota stoupá – například při přechodu mezi spánkem a bděním nebo při mentální únavě. Hluboký nádech, který zívání doprovází, přivede do nosu a úst chladnější vzduch, který pak ochlazuje cévy zásobující mozek. Je to v podstatě přirozený chladicí systém.
To by také vysvětlovalo, proč lidé zívají nejčastěji ráno po probuzení a večer před usnutím. Jsou to přesně ty momenty, kdy mozek mění svůj provozní režim a jeho teplota kolísá. Zajímavé je, že podobný vzorec byl pozorován i u jiných živočichů – zívají ryby, plazi, ptáci i savci. Zívání tedy není výsadou unavených lidí v kancelářích, ale evolučně velmi starý mechanismus, který přežil miliony let.
Kromě termoregulace existují i další hypotézy. Někteří vědci se domnívají, že zívání napomáhá aktivaci mozku a zvýšení bdělosti tím, že stimuluje nervový systém. Jiní poukazují na to, že zívání uvolňuje napětí ve svalech čelisti a krku, a funguje tak jako jakési fyzické „resetování". Pravděpodobně nejde o jediný důvod – zívání je komplexní reflex, který plní několik funkcí najednou v závislosti na kontextu.
Fascinující je také spojení zívání s ušima. Mnozí lidé si všimli, že při zívání dochází k charakteristickému „lupnutí" nebo dočasnému zlepšení sluchu. To je způsobeno otevřením Eustachovy trubice, která vyrovnává tlak mezi středním uchem a okolím. Právě proto lékaři doporučují zívat nebo polykat při vzletu a přistání letadla – jde o přirozený způsob, jak vyrovnat tlak v uších.
Zívání je ale také hluboce sociální jev, a právě tady se věci stávají skutečně zajímavými. Prakticky každý zažil situaci, kdy někdo v místnosti zívne a za chvíli zívají všichni ostatní. Stačí dokonce jen číst o zívání – a člověk sám pocítí nutkání zívnout. (Jak je na tom čtenář právě teď?) Tato nakažlivost zívání není náhoda ani slabost vůle, ale sofistikovaný neurologický a sociální mechanismus.
Nakažlivé zívání a co vypovídá o empatii
Výzkumy ukazují, že nakažlivé zívání úzce souvisí s empatií a sociálními vazbami. Studie publikované v odborném časopise PLOS ONE prokázaly, že lidé, kteří skórují výše na testech empatie, jsou také náchylnější k nakažlivému zívání. Děti mladší čtyř let, osoby s autismem nebo lidé s poškozeným prefrontálním kortexem – oblastí mozku spojenou se sociálním vnímáním – mají tendenci nakažlivému zívání odolávat více než ostatní.
Mechanismus stojící za tímto jevem se nazývá echopraxie – nevědomá tendence napodobovat pohyby a gesta druhých lidí. Jde o stejný princip, který stojí za tím, že se lidé nevědomky smiřují s výrazem tváře svého protějšku nebo přebírají jeho postoj. Zívání je v tomto smyslu formou neverbální komunikace, která posiluje sociální soudržnost skupiny. Jak říká americký evoluční antropolog Robin Dunbar: „Sociální vazby jsou pro přežití člověka stejně důležité jako jídlo a přístřeší." Nakažlivé zívání může být jedním z nástrojů, kterými je mozek buduje a udržuje.
Zajímavé je, že nakažlivé zívání bylo pozorováno i u šimpanzů, psů a papoušků – tedy u živočichů se schopností sociálního učení a jistou mírou empatie. Psi například zívají nakažlivě spíše v reakci na zívání svého majitele než cizího člověka, což naznačuje, že tento efekt je skutečně vázán na sociální blízkost a důvěru.
Vezměme si konkrétní příklad ze života: Jana pracuje v open space kanceláři a po obědě se snaží soustředit na zprávu. Kolega naproti ní zívne – a Jana, aniž by si to uvědomila, zívne vzápětí také. Pak zívne ještě jedna kolegyně. Za pět minut zívali čtyři lidé v řadě. Jana si pak připadá provinile, jako by dávala najevo, že ji práce nebaví. Ve skutečnosti ale její mozek jen reagoval na sociální signál a zároveň se pokoušel udržet optimální teplotu a bdělost. Nic víc, nic méně.
Zívání má také svůj vztah ke stresu a úzkosti. Chronické nebo nadměrné zívání – tedy zívání, které se opakuje i bez zjevné únavy nebo nudy – může být příznakem zvýšené aktivace nervového systému. Někteří sportovci zívají před důležitým výkonem, herci před vstupem na jeviště, studenti před zkouškou. Výzkumy naznačují, že v těchto situacích mozek využívá zívání jako způsob, jak regulovat vzrušení a připravit tělo na výkon. Je to paradoxní: zívání, které asociujeme s nudou a leností, může být ve skutečnosti projevem intenzivní psychické přípravy.
Na druhé straně existují situace, kdy nadměrné zívání signalizuje zdravotní problém. Pokud člověk zívá neobvykle často i přes dostatek spánku a bez zjevné příčiny, může to být příznak různých stavů – od spánkové apnoe přes migrénu až po neurologická onemocnění nebo nežádoucí účinky některých léků, zejména antidepresiv ze skupiny SSRI. Podle Mayo Clinic by nadměrné zívání, které trvá delší dobu, mělo být konzultováno s lékařem, zejména pokud je doprovázeno dalšími příznaky jako bolest hlavy, závratě nebo výrazná únava.
Zívání také nepřímo vypovídá o kvalitě spánku a celkovém životním stylu. Lidé, kteří spí málo nebo nepravidelně, trpí chronickou únavou a zívají výrazně více. Totéž platí pro lidi se sedavým způsobem života, kteří tráví většinu dne u obrazovky bez pohybu a čerstvého vzduchu. Mozek v takovém případě opakovaně sahá po reflexu zívání jako po nouzovém prostředku pro udržení bdělosti – ale je to jen záplata, nikoliv řešení. Pravidelný pohyb, dostatečný spánek a pobyt v přírodě jsou mnohem účinnější způsoby, jak tělu a mozku poskytnout to, co skutečně potřebují.
Moderní výzkum zívání se přesouvá i do oblasti sportovní vědy a kognitivní psychologie. Studie sledující profesionální atlety zjistily, že vědomé zívání před výkonem může zlepšit soustředění a snížit nervozitu, a někteří trenéři ho proto doporučují jako součást předstartovní rutiny. Podobně v meditačních a dechových praktikách, jako je jóga nebo pranajáma, se zívání považuje za přirozený znak uvolnění nervového systému – pokud člověk při meditaci zívne, bývá to vítáno jako důkaz, že tělo skutečně začíná pouštět napětí.
Je také zajímavé sledovat kulturní rozdíly v tom, jak na zívání nahlížíme. V mnoha kulturách, včetně té české, se zívání na veřejnosti považuje za nezdvořilé, a lidé instinktivně zakrývají ústa. Tento zvyk má historické kořeny – v některých tradicích se věřilo, že otevřenými ústy může do těla vstoupit zlý duch nebo uniknout duše. Dnes to víme lépe, ale společenský reflex zakrývání přetrvává. Přitom z čistě biologického pohledu je zívání stejně přirozeným projevem jako dýchání nebo mrkání – tělo dělá přesně to, co má dělat.
Celý příběh zívání je vlastně metaforou pro to, jak málo rozumíme věcem, které považujeme za samozřejmé. Každý den zívneme v průměru pět až desekrát, aniž bychom se nad tím pozastavili. A přitom v tom krátkém okamžiku, kdy se čelist otevře, oči se zavřou a celé tělo se na chvíli natáhne, se odehrává složitá soukromá choreografie mozku, nervového systému a evoluce. Zívání není slabost ani nezdvořilost – je to tichý důkaz toho, že tělo neustále pracuje, reguluje se a hledá rovnováhu. A občas nám tím zároveň říká, že by byl čas si trochu odpočinout, vypnout obrazovku a dopřát si klidný, kvalitní spánek.
