Jak kompostovat na balkoně v městském bytě
Ještě před pár lety by většina lidí žijících v panelákových bytech pokrčila rameny nad myšlenkou, že by mohli zpracovávat kuchyňský odpad přímo u sebe doma. Kompostování bylo přece něco pro zahrádkáře, pro lidi s vlastním pozemkem a dostatkem prostoru. Jenže doba se mění a s ní i přístup městských obyvatel k odpadu, udržitelnosti a vlastní ekologické stopě. Kompostování na balkoně už dávno není utopie – díky systémům jako bokashi a vermikompostér se stalo naprosto reálnou a praktickou záležitostí i pro ty, kdo bydlí v malém městském bytě.
Podle dat Českého statistického úřadu tvoří biologicky rozložitelný odpad zhruba 40 % obsahu běžné popelnice. To je obrovské množství materiálu, který by nemusel putovat na skládku nebo do spalovny, ale mohl by se proměnit v cennou živinu pro květiny na parapetu, bylinky na balkoně nebo pokojové rostliny v obýváku. A právě tady vstupují na scénu dvě metody, které si v posledních letech získávají stále více příznivců mezi obyvateli měst.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Bokashi: japonská fermentace, která změní pohled na kuchyňský odpad
Slovo „bokashi" pochází z japonštiny a volně přeloženo znamená „fermentovaná organická hmota". Princip je překvapivě jednoduchý a zároveň geniální. Namísto klasického kompostování, při kterém se organický materiál rozkládá za přístupu vzduchu, bokashi funguje na principu anaerobní fermentace – tedy kvašení bez přístupu kyslíku. Kuchyňský odpad se ukládá do speciálního vzduchotěsného kbelíku, prokládá se bokashi posypem obsahujícím efektivní mikroorganismy a nechá se fermentovat.
Co je na tom tak převratného? Především fakt, že do bokashi kbelíku lze dávat prakticky cokoliv z kuchyně. Na rozdíl od klasického kompostu, kde se nedoporučuje přidávat maso, ryby, mléčné výrobky nebo vařené jídlo, bokashi si s tímto vším poradí. Zbytky od oběda, slupky od citrusů, kávová sedlina, čajové sáčky, dokonce i drobné kosti – to vše může skončit v bokashi nádobě. Pro člověka žijícího v bytě, kde každý den vzniká pestrá směs kuchyňského odpadu, je to obrovská výhoda.
Celý proces trvá přibližně dva až tři týdny. Během této doby se z odpadu uvolňuje takzvaný bokashi výluh – tekutina bohatá na živiny, kterou stačí zředit vodou v poměru přibližně 1:100 a použít jako vynikající hnojivo pro rostliny. Po dokončení fermentace je obsah kbelíku připravený k dalšímu zpracování. Lze ho zakopat do květináče s hlínou, přidat do zahradního kompostu nebo předat do komunitní zahrady. Důležité je vědět, že fermentovaný materiál ještě není hotový kompost – potřebuje kontakt s půdou, kde se teprve rozloží na humus.
Praktická zkušenost paní Jany z Prahy-Vinohrad, která bokashi systém používá už třetím rokem, ukazuje, jak snadno se tato metoda začlení do běžného života. „Zpočátku jsem se bála zápachu," přiznává, „ale překvapilo mě, že bokashi vlastně voní trochu jako nakládané zelí. Kbelík mám pod dřezem a nikdo z návštěv si ho ani nevšimne." Jana odhaduje, že díky bokashi snížila objem svého směsného odpadu téměř o polovinu a její balkónové rajčata nikdy nerodila lépe.
Pořizovací náklady na bokashi systém se pohybují řádově v několika stovkách korun za kbelík, k tomu je potřeba průběžně dokupovat bokashi posyp. Pro městského člověka, který nemá zahradu ani kompostér na dvoře, představuje tato metoda nejsnazší vstupní bránu do světa domácího kompostování. Kbelík zabere minimálně místa, nezapáchá a nevyžaduje žádnou zvláštní údržbu – stačí pravidelně odpouštět výluh a jednou za čas obsah zpracovat.
Vermikompostér: malá žížalí farma s velkým dopadem
Pokud je bokashi cestou fermentace, vermikompostér představuje cestu biologie v tom nejdoslovnějším smyslu. Základem celého systému jsou žížaly – konkrétně kalifornské žížaly (Eisenia fetida), které se živí organickým odpadem a přeměňují ho na mimořádně kvalitní vermikompost, někdy přezdívaný „černé zlato zahrádkářů". A ano, tato malá žížalí farma může bez problémů fungovat přímo v bytě.
Vermikompostér je obvykle vícepatrová nádoba připomínající stohovatelné boxy. Do horního patra se přidává kuchyňský odpad – slupky od zeleniny a ovoce, čajové sáčky, kávový lógr, vaječné skořápky, papírové ubrousky nebo kartón. Žížaly postupně zpracovávají materiál a produkují vermikompost, který propadává do nižších pater. Ve spodní části se shromažďuje takzvaný žížalí čaj – tekuté hnojivo výjimečné kvality, které rostliny doslova milují.
Na rozdíl od bokashi má vermikompostování určitá omezení v tom, co lze žížalám předkládat. Maso, ryby, mléčné výrobky a silně kořeněná jídla do vermikompostéru nepatří – mohly by způsobit zápach a přitáhnout nežádoucí hmyz. Citrusové plody a cibule jsou přijatelné jen v malém množství, protože jejich kyselost žížalám příliš nesvědčí. Na druhou stranu, pokud člověk dodržuje tato jednoduchá pravidla, vermikompostér funguje naprosto bezúdržbově a bez jakéhokoliv zápachu. Zdravý vermikompostér voní po lese, po vlhké zemině – což je vlastně docela příjemná vůně.
Kolik žížal je vlastně potřeba? Pro běžnou domácnost o dvou až třech osobách stačí přibližně půl kilogramu žížal, tedy zhruba pět set kusů. To může znít jako hodně, ale žížaly zabírají překvapivě málo prostoru a jsou naprosto tiché spolubydlící. Celý vermikompostér se vejde do rohu balkónu, do komory, pod kuchyňskou linku nebo dokonce do sklepa. Jak uvádí Ekodomov, česká organizace zabývající se domácím kompostováním, vermikompostér o rozměrech zhruba 40×40×60 centimetrů dokáže zpracovat odpad z běžné rodiny bez jakýchkoliv problémů.
Jedním z častých obav budoucích vermikomposterů bývá otázka: „Co když mi žížaly utečou?" Odpověď je jednoduchá – neutečou. Kalifornské žížaly jsou fotofobní, tedy vyhýbají se světlu, a pokud mají v kompostéru dostatek potravy a vlhkosti, nemají nejmenší důvod svůj domov opouštět. Jsou to vlastně ideální domácí mazlíčci – nevyžadují procházky, nedělají hluk a na oplátku produkují to nejlepší hnojivo, jaké si lze představit.
Mezi bokashi a vermikompostérem nemusí být nutně volba „buď, anebo". Mnozí nadšenci do udržitelného životního stylu oba systémy kombinují. Bokashi zpracuje to, co žížaly nezvládnou – maso, mléčné výrobky, vařená jídla – a vermikompostér se postará o zbytek. Tato kombinace dokáže pokrýt prakticky veškerý biologický odpad domácnosti, což je něco, co by ještě před deseti lety znělo v kontextu městského bydlení naprosto nepředstavitelně.
Jak poznamenal britský environmentalista a autor knihy Sustainable Home David Batchelor: „Nejúčinnější environmentální změny jsou ty, které se odehrávají v kuchyni – ne proto, že by byly největší, ale proto, že jsou nejčastější." A právě v tom spočívá síla domácího kompostování. Není to jednorázové gesto, ale každodenní návyk, který postupně mění vztah člověka k odpadu, jídlu i přírodě.
Z praktického hlediska je dobré zmínit i finanční stránku věci. Vermikompostér lze pořídit hotový za cenu přibližně od tisíce do tří tisíc korun, případně si ho vyrobit z běžných plastových boxů za zlomek této částky. Žížaly se dají objednat online nebo získat od jiného vermikomposteráře – komunita lidí zabývajících se vermikompostováním je v Česku překvapivě živá a vstřícná, například na facebookových skupinách nebo fórech věnovaných zerowaste životnímu stylu. Bokashi startovací sada vyjde na podobnou částku a provozní náklady se omezují na nákup bokashi posypu, který stojí řádově desítky korun měsíčně.
Důležitý je i ekologický rozměr celé věci. Když biologický odpad skončí na skládce, rozkládá se bez přístupu vzduchu a produkuje metan – skleníkový plyn, který je podle Agentury pro ochranu životního prostředí USA (EPA) přibližně 25krát účinnější v zachycování tepla než oxid uhličitý. Každý kilogram kuchyňského odpadu, který se místo skládky zpracuje doma, je tedy malým, ale reálným příspěvkem k ochraně klimatu. A když si člověk uvědomí, že průměrná česká domácnost vyprodukuje ročně přibližně 150 kilogramů bioodpadu, přestane to být zanedbatelné číslo.
Pro ty, kdo zvažují první kroky směrem k domácímu kompostování, je dobré začít jednoduše. Není třeba hned investovat do drahého vybavení nebo studovat složité příručky. Stačí si pořídit základní bokashi kbelík nebo jednoduchý vermikompostér, přečíst si pár článků nebo se podívat na některý z mnoha dostupných videotutoriálů a prostě začít. Chyby jsou součástí procesu – ani zkušení kompostáři nezačínali jako experti. Důležité je překonat počáteční nejistotu a vyzkoušet to.
Města se postupně mění. Komunitní zahrady vznikají na střechách domů, na balkonech kvetou bylinky a rajčata, a v kuchyních pod dřezy tiše pracují bokashi kbelíky a vermikompostéry. Tento posun není jen módní trend – je to přirozená reakce na dobu, ve které žijeme. Dobu, kdy si stále více lidí uvědomuje, že i v malém městském bytě lze žít zodpovědněji a v lepší harmonii s přírodou. A možná právě ten nenápadný kbelík pod dřezem nebo box se žížalami v koutě balkónu je tím nejjednodušším prvním krokem, který může člověk udělat.
