Jak hypermobilita kloubů ovlivňuje sport i běžný život
Někteří lidé dokážou ohnout palec až k zápěstí, jiní bez námahy položí dlaně na zem při rovných nohách nebo vystrčí lokty do zvláštního úhlu, který ostatním připadá téměř nadpřirozený. Okolí to obdivuje, tanečníci a gymnasté to považují za výhodu a akrobaté by za takovou přirozenou ohebnost dali mnohé. Jenže co se navenek jeví jako úžasná schopnost, může být zároveň zdrojem každodenních obtíží, bolesti a frustrace. Hypermobilita kloubů je fenoménem, který stojí přesně na hranici mezi výjimečným darem a skrytým zdravotním problémem.
Zjednodušeně řečeno jde o stav, kdy jsou klouby pohyblivější, než bývá u většiny lidí obvyklé. Za tím stojí především geneticky podmíněná odlišnost kolagenu – bílkoviny, která tvoří základ vazů, šlach i kloubních pouzder. Pokud je kolagen méně tuhý nebo strukturálně jiný, tkáně se snáze protahují a klouby získávají větší rozsah pohybu. Podle odhadů se určitý stupeň hypermobility vyskytuje přibližně u 10 až 15 % populace, přičemž ženy jsou postiženy častěji než muži a u dětí bývá přirozená pohyblivost kloubů vyšší než u dospělých. Podrobnější informace o fyziologii tohoto stavu nabízí například přehled na portálu MedlinePlus, který spravuje americká Národní knihovna medicíny.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Kdy se z flexibility stává zátěž
Problém nastává tehdy, když nadměrná pohyblivost přestane být pouhým anatomickým rysem a začne ovlivňovat každodenní život. Představme si třeba mladou tanečnici, která od dětství sklízí obdiv za svůj neskutečný rozsah pohybu. Trenéři ji chválí, spolužáci závidí a ona sama vnímá svou ohebnost jako přirozenou součást identity. Teprve v pozdějších letech zjišťuje, že ji chronicky bolí záda, kotníky se jí opakovaně vyvrtávají a po delším stání nebo sezení pociťuje únavu a neurčité bolesti, které nedokáže nijak vysvětlit. Návštěva lékaře konečně přinese odpověď: syndrom hypermobility kloubů, dříve označovaný také jako benigní hypermobilita.
Toto rozlišení je důležité. Prostá hypermobilita, tedy pouhá zvýšená pohyblivost bez dalších příznaků, nemusí člověku vůbec vadit a mnohdy mu naopak pomáhá – právě ve sportu, tanci nebo při fyzicky náročných profesích. Syndrom hypermobility však přináší celou řadu průvodních obtíží. Patří mezi ně chronická bolest kloubů a svalů, časté luxace a subluxace, tedy částečné vykloubení, nadměrná únava, problémy s koordinací pohybu nebo bolesti hlavy. V závažnějších případech může hypermobilita souviset s dědičnými onemocněními pojivové tkáně, jako je Ehlers-Danlosův syndrom, jehož různé typy popisuje Ehlers-Danlos Society, mezinárodní organizace věnující se podpoře pacientů i výzkumu.
Zákeřnost celého stavu spočívá mimo jiné v tom, že diagnóza bývá dlouho přehlížena. Bolesti jsou nespecifické, výsledky zobrazovacích metod jako rentgen nebo MRI nezřídka vypadají normálně a lékaři mnohdy hledají jiné příčiny. Pacienti tak někdy léta bloudí od specialisty ke specialistovi, než někdo správně propojí zdánlivě nesouvisející příznaky. Jak poznamenal britský revmatolog Howard Bird, jeden z průkopníků výzkumu v této oblasti: „Hypermobilita je nejčastěji přehlíženou příčinou muskuloskeletální bolesti."
Diagnostika se přitom opírá o relativně jednoduchý nástroj – takzvaný Beightonovo skóre, které hodnotí pohyblivost devíti konkrétních kloubů. Skóre pět a více bodů z devíti bývá považováno za průkaz hypermobility, ačkoli samotné číslo nestačí a je třeba přihlédnout i k subjektivním obtížím pacienta. Diagnózu by vždy měl stanovit zkušený lékař, nejčastěji revmatolog nebo fyzioterapeut se specializací na pohybový aparát.
Jak s hypermobilitou žít – a žít dobře
Dobrá zpráva je, že hypermobilita kloubů rozhodně neznamená ortel. Většina lidí s tímto stavem může vést plnohodnotný, aktivní život, pokud se naučí svému tělu naslouchat a zvolí vhodný přístup k pohybu a každodenním návykům. Klíčovým slovem je zde stabilizace – zatímco u zdravých kloubů zajišťují stabilitu vazy a kloubní pouzdra, u hypermobilních lidí tuto funkci musí přebírat svaly. Proto je posilování hlubokého stabilizačního systému, tedy svalů kolem páteře, kyčlí a dalších nosných kloubů, základním pilířem péče o hypermobilní tělo.
Fyzioterapeuti doporučují zejména metody zaměřené na kontrolovaný pohyb a svalovou koordinaci, nikoli na pasivní protahování. To je ostatně jeden z největších omylů, do nichž hypermobilní lidé padají – protože jsou přirozeně ohební, mají tendenci ještě více protahovat, čímž však klouby dále destabilizují. Jóga nebo pilates mohou být skvělými pomocníky, ale pouze v upravené podobě, kdy se terapeut nebo instruktor zaměří na posilování a vědomé držení těla, nikoli na dosahování extrémních poloh.
Kromě pohybu hraje nezanedbatelnou roli i celkový životní styl. Kvalitní spánek, dostatečná hydratace a protizánětlivá strava mohou výrazně ovlivnit to, jak se člověk s hypermobilitou cítí. Omega-3 mastné kyseliny, hořčík, vitamín C a kolagen patří mezi živiny, které podporují zdraví pojivové tkáně. Řada lidí také oceňuje doplňky stravy cílené přímo na klouby a vazy, přičemž je vhodné volit produkty z ověřených zdrojů s transparentním složením.
Neméně důležitá je ergonomie – tedy to, jak člověk sedí, stojí, spí nebo nese zátěž. Hypermobilní klouby jsou zranitelnější vůči špatným pohybovým vzorcům, a proto i zdánlivě banální věci jako výběr vhodné obuvi, správně nastavená pracovní židle nebo způsob nošení tašky mohou mít překvapivě velký vliv na míru bolesti a celkovou pohodu.
Psychologická dimenze hypermobility bývá v odborné i laické diskusi opomíjena, přestože je velmi reálná. Chronická bolest, nepochopení ze strany okolí nebo pocit, že „to přece nevypadá tak vážně", mohou vést k úzkosti, vyčerpání a sociální izolaci. Podpůrné komunity, ať už online nebo v rámci pacientských organizací, proto hrají důležitou roli – sdílení zkušeností s lidmi, kteří rozumí tomu, jak se hypermobilní tělo chová, má nezpochybnitelnou terapeutickou hodnotu.
Zajímavé je, že hypermobilita se nevyskytuje rovnoměrně napříč různými oblastmi lidské činnosti. Ve světě profesionálního tance, baletu nebo sportovní gymnastiky je přítomna u výrazně vyššího procenta cvičenců než v běžné populaci – a to není náhoda. Trenéři a choreografové přirozeně vybírají jedince s mimořádnou flexibilitou, aniž by nutně přemýšleli o dlouhodobých důsledcích. Výzkumy přitom ukazují, že hypermobilní sportovci mají vyšší riziko zranění, pokud jejich trénink neobsahuje dostatečnou složku stabilizačního posilování. Britská revmatologická společnost v tomto kontextu opakovaně upozorňuje na potřebu lepšího vzdělávání trenérů a pedagogů v oblasti hypermobility.
Pro rodiče, kteří si u svého dítěte všimnou nadměrné ohebnosti, platí doporučení nepanikařit, ale zároveň věnovat pohybovým návykům dítěte vědomou pozornost. Dětské klouby jsou přirozeně pohyblivější a s věkem se zpravidla stabilizují. Pokud však dítě opakovaně uvádí bolesti kloubů, unavuje se při pohybu více než vrstevníci nebo má tendenci k častým vyvrtnutím, je návštěva pediatra nebo dětského fyzioterapeuta více než namístě.
Hypermobilita kloubů tak v sobě nese paradox, který je vlastně velmi lidský: to, co nás odlišuje a v určitých ohledech zvýhodňuje, může být zároveň zdrojem zranitelnosti. Nejde o to, zda je hypermobilita „dobrá" nebo „špatná" – jde o to, zda ji člověk zná, rozumí jí a dokáže s ní vědomě pracovat. Tělo, které se umí ohnout více než ostatní, potřebuje o to více péče, síly a pozornosti – a to není slabost, ale prostě jiný způsob, jak být ve svém těle doma.
