Co způsobuje škytavku a jak ji rychle zastavit
Každý ji zná. Přijde nečekaně, většinou ve chvíli, kdy to člověk nejméně potřebuje – uprostřed důležité schůzky, při romantické večeři nebo těsně před tím, než má promluvit před publikem. Škytavka je jedním z těch drobných tělesných jevů, které dokážou být překvapivě otravné, přestože trvají jen pár minut. Ale co se vlastně v těle děje, když škytáme? A proč někdy nestačí ani tradiční babské rady?
Odpovědi jsou překvapivě zajímavé a sahají hluboko do anatomie i fyziologie lidského těla. Pochopit, proč škytavka vzniká, je totiž prvním krokem k tomu, jak ji účinně zastavit.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Co se děje v těle při škytavce
Škytavka vzniká díky mimovolním křečovitým stahům bránice – plochého svalového orgánu, který odděluje hrudní dutinu od dutiny břišní a hraje klíčovou roli při dýchání. Když se bránice náhle a nekontrolovaně stáhne, způsobí rychlý nádech, který je okamžitě přerušen uzavřením hlasivek. Právě toto prudké uzavření hlasové štěrbiny produkuje charakteristický zvuk „hik", který všichni tak dobře znají.
Celý proces řídí autonomní nervový systém, přičemž klíčovou roli hraje bloudivý nerv (nervus vagus) a braniční nerv (nervus phrenicus). Tyto nervy propojují mozek s bránicí a jejich podráždění spouští celý řetězec událostí vedoucí ke škytavce. Zajímavé je, že z evolučního hlediska nemá škytavka u dospělého člověka žádnou zjevnou funkci – někteří vědci se domnívají, že jde o pozůstatek reflexu, který byl užitečný u předků obratlovců při přechodu z vodního prostředí na souš, kdy pomáhal vypuzovat vodu z žaber.
Nejčastějšími spouštěči jsou příliš rychlé jedení nebo pití, polknutí velkého množství vzduchu, konzumace příliš horkého nebo studeného jídla, ale také alkohol, náhlé vzrušení nebo stres. Žaludek, který leží těsně pod bránicí, při přeplnění nebo distenzí dráždí okolní nervy a ty pak vysílají signály způsobující křeč. Proto škytavka tak často přichází po vydatném obědě nebo po hltavém pití perlivé vody.
Většina škytavek odezní sama od sebe během několika minut. Pokud však přetrvává déle než 48 hodin, mluví se o takzvané přetrvávající škytavce, a pokud trvá déle než měsíc, jde o škytavku chronickou. Ta může být příznakem vážnějšího onemocnění – například zánětu jícnu, nádoru, metabolické poruchy nebo poruchy centrálního nervového systému – a rozhodně si zaslouží lékařské vyšetření.
Proč tradiční rady někdy fungují a někdy ne
„Zadrž dech, vypij sklenici vody pozpátku, nech se někdo vyděsit." Kdo by neznal tyto klasické rady přenášené z generace na generaci? Překvapivě, část z nich má skutečný fyziologický základ – i když ne vždy z důvodů, které si lidé myslí.
Zadržení dechu funguje na principu zvýšení hladiny oxidu uhličitého v krvi. Vyšší koncentrace CO₂ působí na nervový systém uklidňujícím způsobem a může přerušit cyklus mimovolních stahů bránice. Podobně funguje dýchání do papírového sáčku, které bylo po dlouhá desetiletí standardní radou – a přestože dnes lékaři tuto metodu z bezpečnostních důvodů příliš nedoporučují (hrozí riziko hypoxie při delším používání), princip za ní stojí.
Pití vody, zejména po malých doušcích nebo s ucpanýma ušima, může stimulovat bloudivý nerv a přerušit reflexní smyčku. Polknutí jako takové aktivuje svalové pohyby jícnu, které mohou „přebít" rytmus křečí bránice. Podobný efekt mají i cucání ledu nebo polknutí lžičky cukru – fyzická stimulace hltanu a jícnu narušuje opakující se nervový signál.
Vyděšení funguje na jiném principu: náhlé překvapení aktivuje sympatický nervový systém a způsobí krátkodobý stres, který může přerušit automatický vzorec chování bránice. Je to trochu jako restartování počítače – rychlé přetížení systému, které vymaže problematický proces. Jenže efekt je nespolehlivý a závisí na intenzitě překvapení i na konkrétním člověku.
Existují i méně tradiční, ale vědecky podložené přístupy. Jedním z nich je takzvaný Valsalvův manévr – pokus o výdech při uzavřených ústech a nosu, který zvyšuje nitrohrudní tlak a může stimulovat bloudivý nerv. Dalším je přímá masáž karotického sinu na krku, která zpomaluje srdeční tep a uklidňuje nervový systém – tuto metodu by však měl provádět pouze lékař.
Americká organizace Cleveland Clinic uvádí, že pro krátkodobou škytavku jsou domácí metody většinou dostačující, přičemž nejúčinnější jsou ty, které přímo ovlivňují funkci bloudivého nervu nebo zvyšují hladinu CO₂ v krvi.
Kdy je škytavka víc než jen nepříjemnost
Pro většinu lidí je škytavka jen chvilkové obtěžování. Ale existují situace, kdy se z banálního jevu stane skutečný problém. Například třiadevadesátiletý Američan Charles Osborne vstoupil do Guinessovy knihy rekordů jako člověk, který škytával nepřetržitě 68 let – od roku 1922 do roku 1990. Jeho případ je sice extrémní výjimkou, ale ukazuje, že škytavka může mít i velmi vážné podoby.
Chronická škytavka výrazně snižuje kvalitu života – narušuje spánek, ztěžuje jídlo a pití, komplikuje komunikaci a může vést k vyčerpání i psychickým potížím. V takových případech lékaři sahají po farmakologické léčbě. Nejčastěji používaným lékem je chlorpromazin (antipsychotikum), který je v některých zemích schválen přímo pro léčbu škytavky. Dalšími možnostmi jsou metoklopramid, baklofen nebo gabapentin, přičemž výběr závisí na příčině a celkovém zdravotním stavu pacienta.
V krajních případech přetrvávající škytavky způsobené drážděním bráničního nervu se přistupuje i k chirurgickým zákrokům – například k blokádě nebo přerušení bráničního nervu. To jsou však skutečně výjimečné situace, které se týkají jen zlomku pacientů.
Zajímavé je, že škytavka se častěji objevuje u mužů než u žen, a to zejména v případě přetrvávající nebo chronické formy. Vědci zatím přesně nevědí proč, ale předpokládá se, že roli hrají hormonální rozdíly a anatomické odlišnosti v uspořádání nervového systému.
Škytavka může být také vedlejším účinkem některých léků – například kortikosteroidů, benzodiazepinů nebo chemoterapeutik. Pacienti podstupující onkologickou léčbu si na ni stěžují poměrně často, a proto se výzkum v této oblasti intenzivně věnuje hledání účinných a bezpečných způsobů, jak škytavku u těchto specifických skupin pacientů tlumit.
Stojí za zmínku i to, že škytavka se objevuje i u nenarozených dětí v děloze – ultrazvukové záznamy jasně ukazují, jak plod škytá již od druhého trimestru těhotenství. V tomto případě jde pravděpodobně o trénink dýchacích svalů a reflexů, který připravuje dítě na život mimo dělohu. Je to jeden z důkazů, že škytavka je hluboce zakořeněný fyziologický reflex s dlouhou evoluční historií.
Jak tedy přistupovat ke škytavce v každodenním životě? Představte si situaci, která je mnoha lidem důvěrně známá: sedíte na pracovní poradě, před vámi stojí prezentace pro dvacet kolegů, a právě v ten moment začnete škytát. Panika situaci zhorší, protože stres je sám o sobě spouštěčem. Nejlepší strategií je zachovat klid, nenápadně se zhluboka nadechnout, chvíli zadržet dech a pak pomalu vydechnout. Tento jednoduchý postup zvýší hladinu CO₂ a zároveň aktivuje parasympatický nervový systém, který tělo uklidní. Pokud je po ruce sklenice vody, pár pomalých doušků s ucpanýma ušima může pomoci rychleji.
Prevence je samozřejmě lepší než léčba. Kdo trpí škytavkou opakovaně a ví, co ji spouští, může riziko snížit tím, že bude jíst pomalu a v klidu, vyhne se příliš horkým nebo studeným nápojům podávaným rychle za sebou, omezí alkohol a sycené nápoje a nebude jíst těsně před stresovými situacemi. Nejde o žádnou revoluci v životním stylu – stačí věnovat trochu více pozornosti tomu, jak a co jíme.
Škytavka je jedním z těch fascinujících připomínek toho, jak složité a zároveň překvapivě zranitelné je lidské tělo. Nervy, svaly, reflexy a nervový systém pracují v neustálé souhře – a občas se tato souhra na chvíli rozladí. Většinou to není nic vážného. Ale pochopit, co se děje pod povrchem, nám dává nejen lepší nástroje k tomu, abychom se škytavky zbavili, ale také hlubší respekt k tomu, jak pozoruhodně náš organismus funguje.
