Jak zvládat hypermobilitu a udržet klouby zdravé
Hypermobilita - když je tělo až příliš ohebné
Na první pohled může působit jako dar – schopnost se bez obtíží dotknout dlaněmi země, ohnout palec až k předloktí nebo si pohodlně sednout do lotosového sedu i bez jógy. Jenže za nadměrnou ohebností se může skrývat stav, který má svá úskalí. Hypermobilita kloubů totiž není vždy jen výhodou, ale často i výzvou. A čím dříve ji rozpoznáme, tím lépe můžeme předejít problémům, které s sebou přináší.
Co je hypermobilita a proč se o ní mluví víc než dřív?
Hypermobilita znamená, že klouby člověka mají větší rozsah pohybu, než je obvyklé. U některých lidí je vrozená a nečiní jim žádné potíže – říká se, že jsou „dvojití". U jiných se ale může pojit s bolestí, únavou, zraněními nebo dokonce chronickými potížemi. V takovém případě už nehovoříme jen o hypermobilitě jako rysu, ale o tzv. syndromu hypermobility.
Zatímco v minulosti byla hypermobilita často přehlížena nebo považována za pouhou zvláštnost, dnes se jí věnuje větší pozornost. Jedním z důvodů je rostoucí povědomí o jejím vlivu na každodenní život, zejména u dětí a dospívajících.
Jak poznat, že je tělo příliš flexibilní?
Pojďme si odpovědět na otázku, kterou si klade řada rodičů i dospělých: Hypermobilita – co to vlastně znamená v praxi?
Jedním z nejčastějších vodítek je tzv. Beightonovo skóre – jednoduchý test, kterým se hodnotí flexibilita v několika kloubech. Patří sem například schopnost:
- ohnout malíček dozadu nad 90 stupňů,
- dotknout se dlaněmi podlahy s nataženýma nohama,
- ohnout loket nebo koleno dozadu,
- palec ohnout až k předloktí.
Pokud člověk získá 5 a více bodů z možných 9, je pravděpodobné, že má hypermobilní klouby.
Ale samotná ohebnost nestačí. Mnozí lidé jsou pružní a přesto zdraví. Hypermobilita se stává problémem tehdy, když se začnou objevovat příznaky, které s ní souvisejí. A právě tady začíná být důležité včasné rozpoznání.
Hypermobilita u dětí - kdy nejde jen o šikovnost
Děti jsou přirozeně ohebné a mají měkčí vazivo než dospělí. U některých však tato pružnost překračuje běžné meze. Hypermobilita u dětí se často projeví tím, že se snadno zraní, mají nestabilní kotníky, často padají, stěžují si na bolest nohou nebo rukou – zejména po fyzické aktivitě.
Například osmiletá Adélka z Brna, která miluje gymnastiku, začala opakovaně trpět bolestmi kolen a zápěstí. Po několika návštěvách lékaře a fyzioterapeuta se ukázalo, že má výrazně hypermobilní klouby. Její rodiče se nejprve obávali, že bude muset se sportem přestat. Díky cílenému cvičení ale začala posilovat stabilizační svaly a bolesti postupně ustoupily.
Právě fyzioterapie hraje u dětí s tímto problémem klíčovou roli. Pomáhá nejen zmírnit příznaky, ale také předcházet zraněním, kterým jsou hypermobilní děti více vystaveny. Důležité je také přiměřené zatížení – přílišná pasivita škodí stejně jako extrémní sportovní výkony.
Příznaky, které nelze přehlížet
Příznaky hypermobility se mohou lišit podle věku a míry postižení. U některých lidí se projeví jen lehkými bolestmi při větší zátěži, u jiných přerůstají v chronické potíže. Mezi běžné symptomy patří:
- bolesti kloubů i bez zjevné příčiny,
- opakované vykloubení nebo podvrtnutí,
- únava, zejména po delším stání nebo chůzi,
- „vrzání" nebo „přeskakování" v kloubech,
- potíže s rovnováhou a koordinací,
- problémy s držením těla.
U některých lidí se hypermobilita pojí i s jinými obtížemi – například trávicími problémy, častými bolestmi hlavy nebo dokonce úzkostmi. To je způsobeno tím, že hypermobilita může být součástí širšího spektra poruch pojivové tkáně, jako je například Ehlers-Danlosův syndrom. Ne vždy se však jedná o vážné onemocnění – často jde jen o samostatný rys, který vyžaduje větší péči a pozornost.
Výzkumy uvádějí, že mírná forma hypermobility se vyskytuje až u 10–15 % populace, přičemž je častější u žen než u mužů. U dětí může být číslo ještě vyšší, protože kloubní laxita s věkem obvykle klesá.
Jak si poradit s přílišnou ohebností?
Pokud se hypermobilita stává problémem, je zásadní najít správný přístup. Nejedná se o nemoc v pravém slova smyslu – spíše o tělesnou dispozici, se kterou se dá pracovat.
Základem je posilování hlubokého stabilizačního systému, tzv. core. Čím silnější jsou svaly kolem kloubů, tím menší je riziko jejich přetěžování a zranění. Vhodné jsou aktivity jako pilates, jóga (v mírném provedení), cvičení na míči nebo pod dohledem fyzioterapeuta.
Důležitá je i správná obuv a podpora klenby, zejména u dětí – ty s hypermobilními kotníky mohou mít tendenci k propadlé nožní klenbě, což vede k dalším potížím s držením těla.
A co se týče sportu? V žádném případě není nutné se mu vyhýbat – naopak, pohyb je v rámci možností doporučován. Jen je třeba vybírat aktivity, které nezatěžují klouby nadměrně a udržují tělo v rovnováze. Například plavání, nordic walking nebo tanec mohou být vhodnými alternativami.
Psychická stránka hraje rovněž roli. Lidé, kteří dlouhodobě trpí bolestmi nebo únavou bez jasné diagnózy, mohou být frustrovaní nebo mít pocit, že „si vymýšlejí". V takovém případě je důležité pochopení okolí i informovaný lékařský přístup.
Kdy je čas navštívit odborníka?
Pokud si někdo všimne, že on nebo jeho dítě má výrazně pohyblivé klouby spojené s bolestí nebo únavou, je vhodné poradit se s pediatrem, ortopedem nebo fyzioterapeutem. Ten může navrhnout vhodné cvičení, a pokud je třeba, doporučit i další vyšetření.
V Česku se problematikou hypermobility stále častěji zabývají specializovaní fyzioterapeuti a pracoviště zaměřená na pohybový aparát. Dobrou zprávou je, že při včasném zásahu a vhodně nastaveném režimu lze většinu obtíží účinně zvládnout.
Jak říká fyzioterapeutka Mgr. Jana Tichá z pražského centra pohybové terapie: „Lidé s hypermobilitou mají často pocit, že se s jejich tělem děje něco špatně. Ve skutečnosti mají jen jinak nastavené limity – a když se naučí své tělo vnímat a správně používat, mohou žít plnohodnotný a aktivní život."
A právě v tom spočívá klíč – nepotlačovat pohyblivost, ale naučit se s ní zacházet. Rozpoznání hypermobility není důvodem ke strachu, ale příležitostí lépe porozumět svému tělu.
