Hikikomori aneb izolace u dospělých žen roste po celém světě
Slovo „hikikomori" pochází z japonštiny a v překladu znamená přibližně „stáhnout se dovnitř" nebo „být uzavřen". Japonský psychiatr Tamaki Saitō tento termín poprvé popsal v 90. letech minulého století jako stav, kdy člověk přestane opouštět domov na dobu delší než šest měsíců a vyhýbá se jakémukoli sociálnímu kontaktu. Původně se předpokládalo, že jde téměř výhradně o problém mladých japonských mužů, kteří nedokázali zvládnout tlak na výkon ve školním a pracovním prostředí. Dnes už ale víme, že tato představa byla neúplná – a možná záměrně zjednodušená. Hikikomori se totiž čím dál častěji týká i dospělých žen, a to nejen v Japonsku, ale po celém světě včetně Evropy.
Proč jsme o tom tak dlouho nevěděli? Odpověď je překvapivě jednoduchá: ženy se izolují jinak. Jejich uzavření bývá méně nápadné, sociálně přijatelnější a okolím snadněji přehlédnutelné. Zatímco mladý muž zavřený v pokoji budí pozornost, žena, která se stará o domácnost, nepracuje a nevychází ven, může být vnímána jako „ta, co se věnuje rodině" nebo „introvertní typ". Společnost jí tuto neviditelnost v jistém smyslu dovoluje – a právě proto je situace mnoha žen tak závažná.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Proč ženy zůstávají neviditelné
Výzkum publikovaný v odborném časopise World Psychiatry ukázal, že celosvětový výskyt hikikomori je výrazně vyšší, než se původně odhadovalo, a že ženy tvoří nezanedbatelnou část postižených. Problém ale tkví v tom, že ženská izolace bývá maskována rolemi, které jim společnost přisuzuje. Péče o domácnost, starost o děti nebo nemocné příbuzné – to vše jsou legitimní důvody k tomu, aby žena nevycházela ven, aniž by kdokoli zpozorněl.
Představte si třicetipětiletou ženu žijící ve středně velkém městě. Přestala chodit do práce po mateřské dovolené, protože se „nestihla vrátit". Postupně omezila kontakt s kamarádkami – nejprve odkládala schůzky, pak přestala odpovídat na zprávy. Nakupuje výhradně online, jídlo nechává dovážet. Její partner pracuje, děti chodí do školky. Ona je doma, sama, každý den, a nikomu to nepřipadá zvláštní. Dokonce ani jí samotné ne – alespoň ne zpočátku. Takový příběh není výjimečný. Je typický.
Ženská izolace se rozvíjí pomalu a nenápadně, téměř vždy pod záminkou, která zní rozumně: únava, péče o druhé, potřeba klidu. Právě tato postupnost ji činí tak záludnou. Nejde o dramatický zlom, ale o sérii malých rozhodnutí, z nichž každé jednotlivě dává smysl, ale jejich součet vytvoří pevnou zeď mezi ženou a světem.
Psychologové upozorňují, že za hikikomori u žen velmi často stojí kombinace úzkostných poruch, deprese a traumatu – přičemž všechny tyto faktory bývají u žen diagnostikovány pozdě nebo vůbec. Podle dat Světové zdravotnické organizace trpí depresí přibližně dvakrát více žen než mužů, přičemž velká část z nich nikdy nevyhledá odbornou pomoc. Izolace pak funguje jako úlevová strategie – krátkodobě snižuje úzkost, dlouhodobě ji prohlubuje.
Je důležité rozlišovat mezi záměrnou samotou, která může být zdravá a obnovující, a patologickou izolací, která člověka postupně ochromuje. Filozofka a spisovatelka May Sarton napsala: „Být sám se sebou je pro mě nesmírně důležité. Ale být uvězněn sám se sebou – to je peklo." Právě tato hranice – mezi zdravou samotou a uvězněním – je v případě hikikomori klíčová a zároveň velmi obtížně rozpoznatelná.
Tichá epidemie moderní doby
Pandemie COVID-19 celou situaci dramaticky zhoršila. Lockdowny normalizovaly pobyt doma do té míry, že mnoho žen, které se již pohybovaly na hranici izolace, tuto hranici tiše překročilo – a zpět se nevrátily. Domov se stal nejen útočištěm, ale také vězením, přičemž zdi mezi těmito dvěma polohami jsou tenké a snadno přehlédnutelné.
Digitální technologie v tomto kontextu hrají dvojznačnou roli. Na jedné straně umožňují izolovaným ženám udržovat alespoň minimální kontakt s okolním světem – přes sociální sítě, videohovory nebo online komunity. Na druhé straně paradoxně izolaci prohlubují, protože snižují nutnost fyzického kontaktu na absolutní minimum. Když lze vyřídit vše z pohovky – nakoupit, pracovat, komunikovat, bavit se – motivace opustit domov se vytrácí. A s ní i schopnost to udělat.
Sociální sítě navíc přidávají vrstvu srovnávání, která je pro ženy s tendencí k izolaci obzvláště toxická. Neustálý proud obrazů „dokonalých životů" ostatních žen posiluje pocit vlastní nedostatečnosti a studu – a stud je jedním z nejsilnějších motorů hikikomori. Stud říká: nejsem dost dobrá na to, abych byla venku. Nejsem dost dobrá na to, aby mě někdo viděl.
Výzkumníci z japonské Národní policie a zdravotního ministerstva odhadují, že v Japonsku žije v různé míře izolace přes milion lidí. Evropské studie naznačují, že situace na starém kontinentu není o mnoho lepší – jen méně zdokumentovaná. V České republice dosud neexistují systematická data o výskytu hikikomori, což samo o sobě vypovídá o tom, jak málo je toto téma v tuzemském prostředí reflektováno.
Přitom signály jsou všude kolem nás. Jsou to ženy, které přestaly přicházet na sousedské akce. Kamarádky, které vždy najdou důvod, proč se nemohou setkat. Kolegyně, které zmizely ze záběru po rodičovské dovolené. Sestry, které „jsou v pořádku, jen potřebují klid". Tato neviditelnost není náhoda – je důsledkem toho, jak společnost ženám dovoluje (nebo spíše nebrání) zmizet.
Důležitou roli hraje také perfekcionismus, který je u žen statisticky výraznější než u mužů a který se v kontextu hikikomori projevuje specifickým způsobem. Žena se nestáhne proto, že by se vzdala – stáhne se proto, že se bojí selhat. Bojí se, že nebude dost vtipná, dost hezká, dost úspěšná, dost zajímavá. A protože venku hrozí hodnocení a srovnávání, zůstane raději tam, kde je bezpečno. Doma. Sama.
Fyzické zdraví přitom nesmí zůstat stranou pozornosti. Dlouhodobá sedavost, nedostatek přirozeného světla, narušený spánkový rytmus a zanedbávaná strava – to vše jsou průvodní jevy izolace, které se postupně podepisují na těle. Pohyb, čerstvý vzduch a přirozené světlo jsou přitom vědecky prokázanými faktory podporujícími psychickou rovnováhu. Studie publikovaná v časopise JAMA Psychiatry opakovaně potvrdila, že pravidelný pohyb venku snižuje riziko deprese o desítky procent. Izolace tento přirozený mechanismus obrany zcela blokuje.
Péče o vlastní tělo a prostředí, ve kterém žena žije, se přitom může stát jedním z prvních kroků zpět. Nejde o velká gesta, ale o malé rituály – ranní šálek čaje u okna, péče o pokojovou rostlinu, vědomý výběr potravin, které tělu prospívají. Zdravý životní styl v tom nejširším smyslu – jako péče o sebe, o své prostředí a o svůj vztah ke světu – může být tichým mostem z izolace zpět k životu. Nejde o léčbu, ale o kotvy, které připomínají, že tělo i mysl potřebují péči a kontakt se světem.
Jak ale izolaci rozpoznat – u sebe nebo u někoho blízkého? Existuje několik varovných signálů, které stojí za pozornost:
- Postupné omezování sociálních aktivit bez zjevného vnějšího důvodu
- Vyhýbání se telefonátům a osobním setkáním, přičemž komunikace probíhá výhradně písemně nebo vůbec
- Pocit úlevy při rušení plánů a narůstající úzkost při představě opuštění domova
- Ztráta zájmu o aktivity, které dříve přinášely radost
- Narůstající závislost na online prostředí jako náhradě za reálné vztahy
- Stud a pocit, že „nejsem dost dobrá" na kontakt s okolním světem
Pokud se v těchto signálech někdo poznává, je důležité vědět, že nejde o slabost ani o selhání. Hikikomori není volba – je to reakce psychiky na přetížení, trauma nebo dlouhodobě neuspokojené potřeby. A jako každá reakce má svou příčinu, kterou lze pojmenovat a adresovat.
Odborná pomoc – ať už ve formě psychoterapie, psychiatrické péče nebo svépomocných skupin – je v takových případech klíčová. V České republice lze kontaktovat například Centrum duševního zdraví nebo využít online platformy pro psychologické poradenství, které jsou pro ženy v izolaci přirozeně dostupnější než fyzická návštěva ordinace.
Hikikomori u dospělých žen je téma, které si zaslouží hlasitou pozornost – právě proto, že se děje v tichu. Děje se za zavřenými dveřmi, pod rouškou každodennosti, s tváří, která na první pohled nevypadá jako tvář člověka v nouzi. A možná právě proto je tak naléhavé o něm mluvit – dokud je ještě komu naslouchat.
