Syndrom hodné holky vás vyčerpává víc než tušíte
Existuje jeden vzorec chování, který se v naší společnosti tak hluboce zakořenil, že si ho mnohé ženy ani neuvědomují. Projevuje se neustálým přitakáváním, chronickou potřebou zalíbit se a tichým odkládáním vlastních potřeb kamsi na dno pomyslného seznamu priorit. Psychologové a koučové pro tento jev používají výstižný termín – syndrom hodné holky. A přestože se na první pohled může zdát, že být „hodná" je přece jen pozitivní vlastnost, realita je mnohem složitější. Za fasádou úsměvu a ochoty se totiž často skrývá vyčerpání, frustrace a pocit, že člověk vlastně nežije svůj vlastní život.
Jak tedy přestat žít pro ostatní a začít žít pro sebe, aniž by se z člověka stal sobec? Právě o tom je tento článek – o cestě k zdravému sebevědomí, autenticitě a schopnosti říkat „ne" bez výčitek svědomí.
Kořeny syndromu hodné holky sahají hluboko do dětství. Dívky jsou od malička vedeny k tomu, aby byly milé, poslušné, vstřícné a bezkonfliktní. „Buď hodná holčička," slýchávají od rodičů, učitelů i prarodičů. A zatímco u chlapců se asertivita a průbojnost často podporují, u dívek se totéž chování nezřídka hodnotí jako drzost nebo nevychovanost. Výsledkem je, že si mnohé ženy odnesou do dospělosti přesvědčení, že jejich hodnota závisí na tom, jak moc jsou užitečné a příjemné pro své okolí. Americká psycholožka Harriet Braiker tomuto jevu věnovala celou knihu The Disease to Please, ve které popisuje, jak se z touhy zalíbit se postupně stává závislost, která ovládne celý život člověka.
Jenže tato závislost má svou cenu. A ta bývá vysoká. Ženy se syndromem hodné holky často trpí chronickým stresem, úzkostmi a pocitem prázdnoty. Paradoxně se cítí osamělé i uprostřed lidí, protože vztahy, které budují, jsou postavené na jejich neustálém dávání, nikoli na skutečné vzájemnosti. Říkají „ano", když chtějí říct „ne". Přijímají úkoly v práci, které jim nepatří. Omlouvají se za věci, za které se omlouvat nemusí. A pomalu, nenápadně ztrácejí kontakt samy se sebou – se svými skutečnými přáními, potřebami a hranicemi.
Možná teď někdo namítne, že přece není nic špatného na laskavosti a ohleduplnosti. A to je naprosto pravda. Laskavost je krásná vlastnost – ale jen tehdy, když vychází ze svobodné volby, nikoli ze strachu z odmítnutí. Rozdíl mezi skutečnou laskavostí a syndromem hodné holky spočívá právě v motivaci. Laskavý člověk pomáhá, protože chce. Člověk se syndromem hodné holky pomáhá, protože se bojí, co by se stalo, kdyby nepomohl – že ho přestanou mít rádi, že bude považován za sobce, že ztratí přízeň okolí. Jak výstižně napsala spisovatelka a výzkumnice Brené Brown: „Když se snažíme být vším pro všechny, nakonec nejsme ničím pro sebe."
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Jak se syndrom hodné holky projevuje v každodenním životě
Příznaky tohoto vzorce jsou často tak nenápadné, že si je dotyčná žena dlouho neuvědomuje. Může to být kolegyně, která vždy zůstane v práci přesčas, aby pomohla ostatním s jejich projekty, zatímco své vlastní úkoly nestíhá. Může to být matka, která se obětuje pro rodinu do posledního dechu a pak se diví, proč se cítí vyčerpaná a neviditelná. Nebo kamarádka, která je vždy k dispozici, vždy naslouchá, vždy řeší problémy druhých – ale nikdy nemluví o svých vlastních.
Vezměme si konkrétní příklad. Petra, třiatřicetiletá účetní z Brna, si dlouho myslela, že je prostě „taková" – obětavá, vstřícná, vždy připravená pomoci. V práci pravidelně přebírala úkoly za kolegy, kteří si nestíhali, a nikdy si neřekla o zvýšení platu, přestože její výkon tomu odpovídal. Doma se starala o domácnost prakticky sama, protože nechtěla partnera „zatěžovat" svými požadavky. Přátelé ji volali, když potřebovali radu nebo pomoc, ale málokdy se zajímali o to, jak se má ona. Petra se usmívala a říkala, že je všechno v pořádku. Až do chvíle, kdy jednoho rána nemohla vstát z postele. Diagnostikovali jí syndrom vyhoření. Teprve tehdy si uvědomila, že roky žila pro všechny kolem sebe, jen ne pro sebe.
Petřin příběh není ojedinělý. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) patří chronický stres a vyhoření mezi nejvýznamnější hrozby pro duševní zdraví a ženy jsou jimi postiženy nepřiměřeně často, mimo jiné právě kvůli společenským očekáváním spojeným s rolí pečovatelky a „té hodné". Výzkumy rovněž ukazují, že ženy, které mají potíže s nastavováním hranic, vykazují vyšší míru úzkostí a depresivních stavů.
Syndrom hodné holky se ale neprojevuje jen v mezilidských vztazích. Ovlivňuje i vztah ženy k sobě samé. Ženy s tímto vzorcem chování mívají tendenci být na sebe extrémně přísné. Každou chybu si vyčítají, každý neúspěch vnímají jako osobní selhání. Perfekcionismus a sebekritika jdou ruku v ruce s potřebou zalíbit se – vždyť pokud nejsem dokonalá, jak mě mohou mít lidé rádi? Tento vnitřní dialog je vyčerpávající a destruktivní, a přesto ho mnohé ženy považují za normální, protože ho znají od dětství.
Cesta ke změně – jak začít žít pro sebe
Dobrá zpráva je, že syndrom hodné holky není nezvratný osud. Je to naučený vzorec chování, a co bylo naučeno, může být přeučeno. Cesta ke změně ovšem vyžaduje odvahu, trpělivost a ochotu podívat se pravdě do očí. Nejde o to stát se bezohledným člověkem, který ignoruje potřeby druhých. Jde o to najít rovnováhu – umět dávat, ale také přijímat. Umět pomáhat, ale také říkat „ne". Umět být laskavá k ostatním, ale především k sobě.
Prvním a zásadním krokem je uvědomění. Bez něj není možná žádná změna. Je potřeba si upřímně přiznat, že člověk funguje v režimu neustálého přizpůsobování se okolí na úkor vlastních potřeb. To může být bolestivé, protože s tím přichází i smutek nad tím, kolik času a energie člověk věnoval snaze zalíbit se lidem, kteří to třeba ani neocenili. Ale právě toto uvědomění je branou ke svobodě.
Dalším důležitým prvkem je práce s hranicemi. Pro ženy se syndromem hodné holky je nastavování hranic jednou z nejtěžších věcí vůbec. Říci „ne" se jim rovná konfliktu, a konflikt se rovná ohrožení vztahu. Jenže zdravé hranice nejsou zdí, která lidi odděluje – jsou plotem s brankou, která umožňuje vědomě rozhodovat o tom, koho a co do svého života pustíme. Psycholožka Nedra Glover Tawwab, autorka knihy Set Boundaries, Find Peace, zdůrazňuje, že hranice nejsou projevem sobectví, nýbrž základním předpokladem zdravých vztahů.
Prakticky to může vypadat tak, že člověk začne malými kroky. Nemusí hned odmítnout velkou prosbu – může začít tím, že si dá čas na rozmyšlenou. Místo okamžitého „jasně, to zvládnu" zkusí říct: „Potřebuji si to promyslet, ozvu se ti." Už jen tento malý posun dává prostor pro to, aby se člověk zeptal sám sebe: Opravdu to chci udělat? Mám na to kapacitu? Nebo to dělám jen proto, abych nevypadal/a špatně?
Důležitou součástí procesu je také péče o sebe, a to nejen ve smyslu relaxačních koupelí a pleťových masek, i když i ty mají své místo. Skutečná péče o sebe znamená naslouchat svému tělu a mysli, respektovat svou únavu, dovolit si odpočinek bez pocitu viny a věnovat čas aktivitám, které přinášejí radost a naplnění. Znamená to také obklopit se lidmi, kteří vztah vnímají jako obousměrnou ulici – kteří nejen berou, ale také dávají. Může to znamenat přehodnocení některých vztahů, což bývá bolestivé, ale v konečném důsledku osvobozující.
Nelze opomenout ani roli profesionální pomoci. Terapie, ať už individuální nebo skupinová, může být nesmírně cenným nástrojem na cestě k autentičtějšímu životu. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se ukazuje jako účinná při práci s hluboko zakořeněnými přesvědčeními o vlastní hodnotě a potřebě zalíbit se. Terapeut může pomoci identifikovat automatické myšlenky a vzorce, které člověka drží v pasti „hodné holky", a postupně je nahrazovat zdravějšími alternativami. V České republice je možné vyhledat kvalifikované terapeuty například prostřednictvím České asociace pro psychoterapii nebo portálů zaměřených na duševní zdraví.
Je také třeba si uvědomit, že změna nepřijde přes noc. Roky budovaný vzorec chování se nezmění za týden ani za měsíc. Budou dny, kdy se člověk vrátí ke starým návykům – řekne „ano", i když chtěl říct „ne", převezme na sebe odpovědnost za náladu někoho jiného nebo se bude omlouvat za to, že má vlastní názor. A to je v pořádku. Změna není lineární proces, ale spíše spirála – člověk se občas vrací na místa, kde už byl, ale pokaždé s větším porozuměním a silnějšími nástroji.
Co je na celém tématu syndromu hodné holky možná nejpodstatnější, je pochopení, že žít pro sebe neznamená žít proti ostatním. Naopak – člověk, který se dobře stará o své vlastní potřeby, má mnohem více energie a lásky, kterou může sdílet s okolím. Je jako ta pověstná kyslíková maska v letadle – nejdříve si ji nasadíte sami, a teprve pak pomáháte ostatním. Žena, která se naučí respektovat své hranice, říkat „ne" a věnovat čas sama sobě, není sobecká. Je zdravá. A paradoxně se stává lepší partnerkou, matkou, kamarádkou i kolegyní, protože její laskavost vychází z plnosti, nikoli z prázdnoty.
Svět kolem nás se pomalu mění. Společenská konverzace o duševním zdraví, hranicích a autenticitě nabývá na síle a stále více žen si dovoluje vystoupit z role té věčně přizpůsobivé, věčně usměvavé, věčně dostupné „hodné holky". A to je dobře. Protože každá žena si zaslouží žít život, který si sama zvolí – ne život, který od ní očekávají ostatní. Být hodná je volba, nikoli povinnost. A právě v tomto rozlišení leží klíč ke skutečné svobodě.
