JOMO je radost z toho, co jste nestihli
V době, kdy sociální sítě nikdy nespí a notifikace přicházejí jedna za druhou, se zdá téměř nemožné vypnout. Každý víkend je někde párty, každý večer probíhá networking, každý den se někdo někam chystá – a všechno je samozřejmě zdokumentováno na Instagramu. Právě v tomto přesyceném prostředí se zrodil fenomén, který psychologové a kulturní komentátoři sledují s rostoucím zájmem: JOMO, neboli radost z toho, že vás něco minulo.
Možná jste slyšeli o jeho opaku – FOMO, tedy strachu z promeškání. Ten pocit, kdy sledujete cizí Stories a najednou máte dojem, že váš vlastní život je nudný, prázdný a plný promarněných příležitostí. JOMO stojí přesně na druhém konci tohoto spektra. Nejde o rezignaci ani o sociální izolaci – jde o vědomé a radostné rozhodnutí zůstat doma, odmítnout pozvání, vypnout telefon a být přitom naprosto spokojený.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Proč FOMO přestává fungovat jako motivace
Aby bylo možné pochopit, proč JOMO v posledních letech získává na popularitě, je třeba se na chvíli zastavit u jeho protipólu. FOMO – Fear of Missing Out – byl jako pojem popularizován přibližně v roce 2004, kdy ho použil marketingový stratég Patrick McGinnis. Tehdy šlo o akademický termín popisující psychologický jev. Dnes je to každodenní realita stovek milionů lidí po celém světě.
Výzkumy opakovaně ukazují, že nadměrné používání sociálních sítí úzce souvisí s pocity úzkosti, nedostatečnosti a chronické nespokojenosti. Studie publikovaná v časopise Journal of Social and Clinical Psychology prokázala přímou spojitost mezi časem stráveným na sociálních platformách a mírou depresivních symptomů u mladých dospělých. Jinými slovy – čím více sledujeme životy ostatních, tím méně jsme spokojeni s tím vlastním.
A právě tady začíná příběh JOMO. Nejde o nový trend vymyšlený marketéry – jde o přirozenou lidskou reakci na přetížení. Spisovatel a podnikatel Anil Dash, který bývá označován za jednoho z prvních propagátorů tohoto konceptu, ho popsal takto: „JOMO je radost z toho, že děláte to, co chcete dělat, místo toho, abyste dělali to, co si myslíte, že byste dělat měli."
Tohle rozlišení je klíčové. JOMO totiž není pasivní – je to aktivní volba přítomnosti.
Jak JOMO vypadá v každodenním životě
Představte si Markétu, třicetičtyřletou grafičku z Brna. Každý pátek večer dostávala pozvánky na různé akce – vernisáže, narozeninové večírky, afterworky. Dlouho chodila na všechno, protože se bála, že přijde o něco důležitého, o kontakty, o zábavu, o pocit, že patří. Výsledkem bylo, že se každý víkend vracela domů vyčerpaná, bez energie a s pocitem, že vlastně nebyla nikde pořádně přítomná.
Pak přišel jeden pátek, kdy se rozhodla zůstat doma. Uvařila si čaj, pustila si film, který chtěla vidět měsíce, a šla brzy spát. Ráno se probudila odpočatá a – překvapivě – šťastná. Nezmeškala nic podstatného. Svět pokračoval dál, přátelé se neurazili a ona sama se cítila víc jako ona sama než po dlouhé době. Takový je JOMO v praxi – ne velká filozofická revoluce, ale malé, vědomé rozhodnutí upřednostnit vlastní pohodu.
Radost z toho, že vás něco minulo, tedy není o cynismu ani o tom, že by vám ostatní lidé byli lhostejní. Je to o pochopení, že ne každá příležitost je vaše příležitost. Že ne každá akce si zaslouží vaši přítomnost. A že čas strávený v klidu, se sebou samým nebo s lidmi, na kterých vám skutečně záleží, má hodnotu, která se nedá měřit počtem lajků ani fotografií na Instagramu.
V kontextu zdravého životního stylu – a to nejen toho fyzického – je JOMO přirozeným spojencem. Stres z neustálého „nestíhání" a tlak sociálního srovnávání jsou totiž jedny z nejvýznamnějších faktorů, které narušují duševní rovnováhu. Světová zdravotnická organizace opakovaně upozorňuje, že duševní zdraví je nedílnou součástí celkové pohody a že chronický stres má měřitelné dopady na fyzické zdraví – od imunitního systému až po kardiovaskulární funkce.
Zpomalit tedy není slabost. Je to investice.
Umění říct ne – a cítit se přitom dobře
Jednou z největších překážek, které brání lidem přijmout JOMO jako životní přístup, je sociální tlak. Odmítnout pozvání bývá vnímáno jako nezájem, jako urážka nebo jako příznak toho, že se člověku „nechce". Jenže existuje zásadní rozdíl mezi tím, kdy člověk říká ne ze strachu nebo lenosti, a kdy říká ne z vědomého rozhodnutí.
Vědomé odmítnutí – tedy takové, které vychází z poznání vlastních potřeb a respektování vlastní energie – je jednou z nejzdravějších věcí, které pro sebe člověk může udělat. Psychologové to označují jako součást konceptu zdravých hranic, který je v posledních letech stále více diskutován v souvislosti s prevencí vyhoření.
Zajímavé je, že schopnost říct ne a cítit se přitom dobře úzce souvisí s tím, jak dobře člověk zná sám sebe. Lidé, kteří mají jasno v tom, co jim dává energii a co ji naopak bere, se mnohem snáze rozhodují, čemu věnovat čas a čemu ne. JOMO tedy není jen o odmítání akcí – je to o sebepoznání.
Prakticky to může vypadat různě. Pro někoho je JOMO nedělní ráno bez telefonu, procházka v lese místo brunch s kolegy nebo čtení knihy místo scrollování feedem. Pro jiného je to celý víkend bez závazků, ticho, vaření, zahradničení nebo prostě nicnedělání. Klíčem není konkrétní aktivita, ale vědomí, že tato volba je správná právě pro vás – a že za ni nemusíte nikomu podávat účty.
Zajímavou roli v tomto kontextu hrají také materiální volby. Lidé, kteří si osvojují principy JOMO, často přirozeně inklinují k jednodušším, udržitelnějším způsobům života. Méně konzumují, více si váží toho, co mají, a hledají radost v kvalitě spíše než v kvantitě. Není náhodou, že zájem o ekologický životní styl, slow living a vědomou spotřebu roste souběžně s tím, jak se JOMO dostává do širšího povědomí. Tyto přístupy sdílejí společný základ – přesvědčení, že méně může být více.
Právě proto se koncepty jako udržitelná móda, přírodní kosmetika nebo ekologické domácí produkty stávají součástí širšího životního postoje, nikoli jen módním výstřelkem. Když člověk přestane honit za každou novinkou a začne si vybírat vědomě, přirozeně sahá po věcech, které mají smysl – jak pro něj, tak pro planetu.
Jak tedy začít? Není třeba žádná radikální změna. Stačí si příště, když přijde pozvánka nebo notifikace, položit jednoduchou otázku: Chci to opravdu já, nebo jen nechci přijít o něco, co by mohlo být dobré? Pokud je odpověď druhá, možná je to právě ten moment, kdy si dovolit zůstat doma – a zjistit, že to, co jste „promeškali", vám vlastně vůbec nechybělo.
JOMO není životní filozofie pro samotáře ani pro ty, kteří se vzdali sociálního života. Je to přístup, který si postupně nachází cestu k lidem všech věkových skupin a životních stylů – od přepracovaných rodičů přes mladé profesionály až po seniory, kteří konečně přestali cítit potřebu ospravedlňovat své tempo. Je to tichá revoluce v době, která nikdy nespí. A možná právě proto je tak osvěžující.
Příště, až budete v sobotu večer doma v pyžamu se šálkem čaje a budete sledovat fotky z večírku, na který jste nešli – zkuste se usmát. Možná jste si právě dopřáli přesně to, co jste potřebovali.
