Poporodní deprese se týká i mužů
Když se řekne poporodní deprese, většina lidí si okamžitě vybaví matku, která se potýká s emočním vyčerpáním po narození dítěte. Je to logické – o poporodní depresi u žen se mluví stále častěji, vznikají podpůrné programy, osvětové kampaně a odborné poradny. Málokdo si ale uvědomuje, že úplně stejný problém může potkat i čerstvého otce. Poporodní deprese u otců je téma, které dlouho zůstávalo ve stínu, a přestože na něj odborníci upozorňují už řadu let, ve společnosti stále přetrvává jakési mlčení. Jako by muž neměl právo na to, aby ho příchod nového člověka na svět zasáhl jinak než radostí a hrdostí.
Přitom čísla mluví poměrně jasně. Podle metaanalýzy publikované v Journal of the American Medical Association (JAMA) se poporodní deprese týká přibližně 8 až 10 procent otců v prvním roce po narození dítěte. Některé novější studie, například výzkum zveřejněný v časopise Frontiers in Psychiatry, naznačují, že skutečná čísla mohou být ještě vyšší, protože mnoho mužů své potíže nikdy nenahlásí. Důvody jsou různé – stud, neznalost, ale také hluboce zakořeněná představa, že „správný chlap" přece nebrečí a zvládne všechno sám.
Příběh Tomáše, třiatřicetiletého programátora z Brna, ilustruje, jak snadno může poporodní deprese u muže zůstat nepovšimnuta. Když se mu před dvěma lety narodila dcera, cítil zpočátku obrovskou radost. Jenže během několika týdnů se začal stahovat do sebe. Přestal chodit na obědy s kolegy, v noci nemohl spát, i když dcera už spala, a postupně ztrácel zájem o věci, které ho dříve bavily. „Říkal jsem si, že jsem jen unavený, že to přejde. Manželka měla svých starostí dost, nechtěl jsem ji zatěžovat," vzpomíná. Trvalo téměř půl roku, než mu kamarád, sám otec dvou dětí, řekl větu, která ho přiměla vyhledat pomoc: „Hele, to, co popisuješ, to není normální únava." Tomáš nakonec začal docházet k psychologovi a dnes říká, že tím nejspíš zachránil nejen své duševní zdraví, ale i svůj vztah.
Tomášův příběh není ojedinělý, ale je jedním z mála, které se dostanou na povrch. Většina mužů s poporodní depresí totiž nikdy nevyhledá odbornou pomoc. A tady se dostáváme k jádru problému – k tomu, proč je poporodní deprese u otců stále tabu.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Proč se o poporodní depresi u mužů nemluví
Společnost má k mužským emocím zvláštní vztah. Na jedné straně se stále hlasitěji volá po tom, aby muži byli otevřenější a nebáli se mluvit o svých pocitech. Na straně druhé ale přetrvávají stereotypy, které říkají, že muž má být oporou, sloupem rodiny, tím, kdo drží věci pohromadě. Když se narodí dítě, veškerá pozornost se přirozeně soustředí na matku a novorozence. Otec je ten, kdo má pomáhat, podporovat a být silný. A právě v tomto tlaku se může skrývat zárodek problému.
Poporodní deprese u mužů se přitom projevuje často jinak než u žen, což komplikuje její rozpoznání. Zatímco ženy častěji popisují smutek, pláč a pocity bezmoci, muži mají tendenci reagovat podrážděností, stažením se do sebe, zvýšenou konzumací alkoholu nebo workoholismem. Některé studie, například výzkum Paulson a Bazmore z roku 2010, ukazují, že depresivní otcové méně čtou svým dětem, méně si s nimi hrají a častěji používají tělesné tresty. Jinými slovy – neléčená poporodní deprese u otce nemá dopad jen na něj samotného, ale na celou rodinu.
Zajímavé je, že riziko poporodní deprese u otce výrazně stoupá, pokud jí trpí i matka dítěte. Podle odborníků je to dáno vzájemnou emoční provázaností partnerů a celkovou zátěží, kterou příchod dítěte do rodiny představuje. Nedostatek spánku, změna rolí, finanční obavy, proměna partnerského vztahu – to vše jsou faktory, které se nevyhýbají ani jednomu z rodičů. Hormonální změny navíc nejsou výsadou jen žen. Výzkumy prokázaly, že u mužů v období kolem porodu dochází k poklesu hladiny testosteronu a ke změnám v hladinách kortizolu a estrogenu, což může přispět k rozvoji depresivních stavů.
Dalším důvodem, proč poporodní deprese u otců zůstává neviditelná, je systémový – zdravotní systém ve většině zemí včetně České republiky screening na poporodní depresi u otců jednoduše neprovádí. Matky jsou při poporodních kontrolách alespoň rámcově dotazovány na svůj psychický stav, byť ani to není vždy dostatečné. Otcové ale do ordinace gynekologa ani pediatra zpravidla nechodí jako pacienti, a pokud ano, nikdo se jich na jejich duševní pohodu neptá. Neexistuje systém, který by je zachytil.
Jak jednou poznamenal britský psycholog Mark Williams, zakladatel organizace Fathers Reaching Out a sám člověk, který si poporodní depresí prošel: „Nikdo se mě nezeptal, jak se cítím. Všechny otázky směřovaly k mé ženě a k dítěti. Já jsem byl neviditelný." Williamsův příběh se stal jedním z impulsů pro diskusi o tom, že péče o duševní zdraví v poporodním období musí zahrnovat oba rodiče.
Jak rozpoznat varovné signály a kde hledat pomoc
Rozpoznat poporodní depresi u muže může být obtížné právě proto, že se často maskuje za něco jiného. Přesto existují varovné signály, na které by měli být pozorní jak samotní otcové, tak jejich partnerky a blízcí. Mezi nejčastější příznaky patří:
- Dlouhodobá podrážděnost nebo výbuchy hněvu bez zjevného důvodu
- Ztráta zájmu o dítě nebo naopak přehnaná úzkost o jeho zdraví
- Stažení se od rodiny a přátel
- Problémy se spánkem, které nesouvisí s péčí o novorozence
- Zvýšená konzumace alkoholu nebo jiných návykových látek
- Pocity nedostatečnosti, selhání nebo bezcennosti
- Fyzické obtíže jako bolesti hlavy, žaludku nebo chronická únava
Klíčové je uvědomit si, že tyto příznaky nejsou projevem slabosti. Jsou projevem reálného zdravotního stavu, který si zaslouží stejnou pozornost jako jakákoli jiná nemoc. Poporodní deprese není o tom, že by muž nebyl dostatečně silný, dostatečně mužný nebo dostatečně dobrý otec. Je to stav, který má biologické, psychologické i sociální příčiny a který se dá léčit.
V České republice existuje několik možností, kam se mohou otcové obrátit. Základním krokem je návštěva praktického lékaře nebo psychiatra, který může posoudit závažnost stavu a navrhnout léčbu – ať už formou psychoterapie, farmakoterapie, nebo jejich kombinace. Organizace jako Centrum Anabell nebo Linka bezpečí poskytují anonymní poradenství a mohou být prvním kontaktním bodem pro ty, kteří si nejsou jisti, zda jejich potíže vyžadují odbornou pomoc. Stále více psychologů a terapeutů se navíc specializuje na perinatální duševní zdraví a pracuje s oběma rodiči současně.
Důležitou roli hraje i partnerská komunikace. Mnoho párů zjistí, že po narození dítěte spolu vlastně přestali mluvit o čemkoli jiném než o praktických záležitostech – kdo nakoupí pleny, kdo vstane k dítěti v noci, kdo zavolá pediatrovi. Emoce, potřeby a obavy se odkládají na neurčito. Přitom právě otevřený rozhovor o tom, jak se oba partneři cítí, může být prvním krokem k tomu, aby se problém pojmenoval a začal řešit. Nejde o to, aby se muž „vyzpovídal" nebo aby partnerka hrála roli terapeutky. Jde o to vytvořit prostor, ve kterém je v pořádku přiznat, že ne všechno je v pořádku.
Svou roli v prolamování tohoto tabu hrají i média a veřejné osobnosti. Když v roce 2017 bývalý americký olympionik Michael Phelps veřejně promluvil o svých zkušenostech s depresí a úzkostí po narození syna, rezonovalo to s tisíci muži po celém světě. Podobné příběhy ukazují, že deprese nerozlišuje podle síly, úspěchu nebo společenského postavení. A čím více takových příběhů zazní, tím snazší bude pro „obyčejné" otce přiznat si, že potřebují pomoc.
Zajímavý je i pohled na to, jak se k tématu staví různé kultury. Zatímco ve skandinávských zemích, kde je rovnoprávné rodičovství hluboce zakořeněné a otcové běžně čerpají rodičovskou dovolenou, se o poporodní depresi u mužů diskutuje relativně otevřeně, v mnoha jiných částech světa je téma stále naprosto neznámé. Česká republika se v tomto ohledu nachází někde uprostřed – povědomí roste, ale systémová podpora stále chybí. Pozitivním signálem je, že se téma začíná objevovat v odborných konferencích, médiích i na sociálních sítích, kde čeští otcové sdílejí své zkušenosti.
Je třeba zdůraznit, že péče o duševní zdraví rodičů je v konečném důsledku péčí o dítě. Děti, které vyrůstají s depresivním rodičem – ať už matkou, nebo otcem – mají podle Světové zdravotnické organizace vyšší riziko emočních a behaviorálních problémů. Investice do duševního zdraví otců tedy není jen otázkou individuální pohody jednoho člověka, ale otázkou zdravého fungování celé rodiny.
Poporodní deprese u otců existuje. Není to výmluva, není to slabost a rozhodně to není něco, za co by se měl kdokoli stydět. Je to reálný zdravotní problém, který zaslouží pozornost, pochopení a systémovou podporu. Čím dříve se o něm začne mluvit nahlas – v ordinacích, v rodinách, v médiích i u kávového stolku –, tím více otců dostane šanci prožít první měsíce a roky s dítětem tak, jak si zaslouží. Ne v mlčenlivém utrpení, ale s vědomím, že požádat o pomoc je to nejmužnější, co mohou udělat.
