Multitasking vyčerpává mozek, protože ho nutí k neustálému přepínání pozornosti
Ještě před pár lety byl multitasking skoro synonymem pro schopnost „stíhat". V pracovních inzerátech se objevoval jako výhoda, v kancelářích se nosil jako odznak výkonnosti a doma se stal tichým standardem: jednou rukou odpovídat na zprávy, druhou míchat večeři, do toho kontrolovat úkoly dětí a v hlavě už plánovat zítřek. Jenže čím víc se tenhle způsob fungování zabydlel, tím častěji se začalo mluvit o tom, že multitasking vyčerpává mozek a že v dlouhodobém horizontu nepřináší úsporu času, ale spíš únavu, podrážděnost a pocit, že se člověk „nezastaví" ani ve chvíli, kdy by měl odpočívat. Proč se to děje? A jak z toho ven, aniž by se život zhroutil na hromadu nesplněných povinností?
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Proč multitasking vyčerpává mozek (a proč to není jen pocit)
Mozek není navržený tak, aby dělal několik náročných věcí najednou. Když se mluví o multitaskingu, často jde ve skutečnosti o rychlé přepínání pozornosti: chvíli e-mail, chvíli tabulka, chvíli telefon, pak zpátky k e-mailu. Zvenku to může vypadat jako paralelní výkon, ale uvnitř se odehrává série drobných „restartů". Každé přepnutí stojí energii, zvyšuje chybovost a ubírá kapacitu na hlubší soustředění.
V psychologii a neurovědách se pro tento jev používá pojem „switching cost", tedy cena za přepnutí. Nejde o žádnou akademickou hříčku: v praxi to znamená, že po každém vyrušení se mozek musí zorientovat, kde skončil, co bylo cílem a jaký je další krok. A protože se přepíná čím dál častěji – notifikace, chaty, rychlé dotazy, sociální sítě – roste i únava. Není divu, že se pak večer dostaví pocit, že byl den plný činnosti, ale výsledků nějak pomálu.
K tomu se přidává další vrstva: multitasking často drží mozek v pohotovosti. I když se zrovna „nic neděje", část pozornosti hlídá, jestli nepřijde zpráva, jestli někdo neodpoví, jestli se neobjeví další úkol. Tělo i hlava tak zůstávají v mírném napětí. Právě proto se v běžné řeči stále častěji spojuje multitasking a stres – nejde jen o to, že je toho moc, ale že se toho moc děje najednou a bez jasných hranic.
Pro základní orientaci, jak funguje pozornost a proč je přepínání tak nákladné, se hodí třeba přehledné materiály od American Psychological Association o stresu a fungování psychiky (nejsou jediným zdrojem, ale patří k těm spolehlivým). Podobně užitečný kontext nabízí i NHS v části věnované duševní pohodě a práci se stresem.
Jeden detail je přitom překvapivě důležitý: mozek má rád dokončování. Když se úkoly nedokončují, ale jen se „naťuknou", vzniká v hlavě šum nedořešených konců. To zvyšuje vnitřní tlak a posiluje pocit, že je potřeba pořád něco hlídat. Výsledkem může být vyčerpání, které nepřichází jako dramatický kolaps, ale jako postupné „vyhasínání": horší spánek, menší trpělivost, klesající motivace a pocit, že i jednoduché věci stojí nečekaně mnoho sil.
„Někdy není problém v tom, že je toho moc, ale že se to děje bez prostoru mezi tím."
Multitasking a stres: nenápadná spirála, která se tváří jako produktivita
Stres sám o sobě není vždy špatně. Krátkodobě může pomoct soustředit se, dodat energii a zvládnout náročnou situaci. Potíž nastává, když se stres stane kulisou každého dne. A přesně k tomu multitasking často vede: mozek je pořád v režimu „reakce", místo aby měl čas přejít do režimu „tvorby" nebo „odpočinku".
Multitasking navíc posiluje pocit, že je člověk neustále pozadu. Proč? Protože přepínání vytváří dojem, že se řeší spousta věcí, ale zároveň se máloco posune do konce. Vzniká tak paradox: čím víc se člověk snaží „stíhat všechno", tím víc má pocit, že nic nestíhá. A to je živná půda pro úzkostné myšlenky typu „musím přidat", „nesmím vypnout", „když hned neodpovím, něco se stane".
Do toho vstupuje i sociální rovina. V mnoha týmech se rychlá reakce zaměňuje za spolehlivost. Kdo odpoví do minuty, vypadá angažovaně. Kdo odpoví za hodinu, může působit, že „nebyl u toho". Jenže takové nastavení je dlouhodobě neudržitelné. Vytváří tlak na permanentní dostupnost a posouvá hranice práce až do volného času. Pokud se k tomu přidá domácnost, péče o děti nebo rodiče, je zaděláno na chronické přetížení.
Reálný příklad to ukazuje až bolestně jasně. Představme si běžné odpoledne: člověk přijde z práce, cestou domů vyřídí pár telefonátů, doma otevře notebook „jen na chvíli", aby dopověděl e-mail. Do toho se vaří, někdo něco potřebuje, telefon vibruje, v hlavě běží seznam povinností. Večer pak sice proběhne spousta drobných akcí, ale zůstane pocit, že nic nebylo pořádně. A když si konečně sedne, mozek ještě chvíli „jede" – místo klidu se dostaví bezmyšlenkovité scrollování, protože ticho je najednou nezvyklé. Tohle je přesně moment, kdy se multitasking a stres spojují v jeden celek: tělo je doma, ale nervový systém pořád v práci.
Dlouhodobé přetížení se může projevovat i fyzicky – napětím v ramenou, bolestmi hlavy, zažíváním, častější nemocností. Není to nutně přímý důkaz „multitaskingu", ale spíš signál, že organismus nemá dost prostoru na regeneraci. Pro širší kontext, jak stres ovlivňuje tělo, se dá vycházet například z informací od World Health Organization k duševnímu zdraví a významu prevence.
Tipy, jak zvládat stres a nesnažit se všechno zvládnout
Zní to jednoduše, ale je to zásadní: cesta ven nevede přes ještě lepší multitasking. Vede přes návrat k prioritám, rytmu a hranicím. To neznamená stát se „pomalejším člověkem". Znamená to stát se člověkem, který má energii nejen na výkon, ale i na život.
Když se má dělat jedna věc, ať je to opravdu jedna věc
Jedním z nejúčinnějších kroků je zavést si krátké bloky soustředění. Nemusí to být hned hodina v naprostém tichu. I 20–30 minut, kdy je vypnuté upozornění a otevřená jen jedna věc, udělá rozdíl. Mozek se přestane trhat mezi úkoly a začne se vracet do hlubšího soustředění. Často se ukáže, že práce, která se „v multitaskingu" táhne celé dopoledne, je ve skutečnosti hotová za polovinu času.
Pomáhá i drobnost, která zní banálně: zavřít okna a aplikace, které se zrovna nepoužívají. Ne proto, že by člověk neměl disciplínu, ale protože mozek reaguje na podněty i bez vědomého rozhodnutí. Každá ikonka, každé číslo u nepřečtených zpráv je malý háček na pozornost.
Vnitřní tlak často nevzniká z úkolů, ale z očekávání
Mnoho stresu se netýká samotného množství práce, ale představy, že všechno musí být hotové hned a nejlépe perfektně. Jenže život je spíš proud než seznam. Když se nastaví realistická laťka, paradoxně se zvýší i kvalita – protože se pracuje s čistší hlavou.
V praxi to může znamenat jednoduchou větu, kterou stojí za to si občas připomenout: „Nemusí to být dokonalé, musí to být udržitelné." Udržitelnost se mimochodem netýká jen ekologie, ale i tempa života. Stejně jako se v domácnosti vyplatí přejít na šetrnější návyky postupně, i psychika potřebuje změny, které jsou proveditelné dlouhodobě, ne jen týden.
Malé rituály, které vrací klid do dne
Stres se často tváří jako něco, co se řeší až „až bude čas". Jenže čas se v multitaskingu obvykle neobjeví sám od sebe. Proto fungují krátké rituály, které jsou tak malé, že se nedají odmítnout.
Jeden praktický postup, který je možné zkusit bez velkých plánů:
- Dvakrát denně 3 minuty bez obrazovky (ráno a odpoledne): pár hlubších nádechů, pohled z okna, protažení krku a ramen – nic víc, ale pravidelně.
Taková drobnost může působit směšně vedle velkých úkolů, jenže právě tím se liší od „velkých předsevzetí". Je realistická. A pravidelnost je pro nervový systém často důležitější než intenzita.
Hranice nejsou luxus, ale základní hygiena
Jedním z největších zdrojů vyčerpání je rozmazání hranic: práce přetéká do večera, volno přetéká do práce, odpočinek je jen „pauza mezi e-maily". Pokud je to možné, vyplatí se zavést alespoň jednu jasnou hranici – třeba že po určité hodině se už neotevírá pracovní pošta. Ne vždy to jde stoprocentně, ale i částečné dodržování má efekt. Mozek začne věřit, že existuje čas, kdy nemusí být ve střehu.
Stejně důležitá je hranice vůči notifikacím. Není nutné být radikální, ale vypnutí většiny upozornění (nebo alespoň jejich ztišení) bývá jeden z nejrychlejších způsobů, jak snížit tlak. Člověk pak zprávy kontroluje vědomě, místo aby ho kontrolovaly ony.
Spánek jako protiváha vyčerpání, ne odměna za výkon
Když se řekne vyčerpání, často se mluví o dovolené nebo víkendu. Jenže nejdůležitější regenerace se odehrává každou noc. Multitasking má tendenci zhoršovat usínání, protože mozek je naučený na přepínání a vyhledávání stimulů. Pokud večer končí u obrazovky, přechod do klidu je těžší.
Pomáhá jednoduchý kompromis: posledních 30 minut před spaním bez rychlých podnětů. Nemusí to být „dokonalá spánková hygiena". Stačí vyměnit zpravodajství a sociální sítě za něco pomalejšího: sprchu, čtení, klidnou hudbu, krátké vypsání myšlenek na papír. Mozek tím dostává signál, že už nemusí reagovat.
Proč se „nesnažit všechno zvládnout" není rezignace
V kultuře výkonu se může zdát, že ubrat je totéž co prohrát. Jenže snaha zvládnout úplně všechno často vede k tomu, že se nezvládne to nejdůležitější: zdraví, vztahy, dlouhodobá stabilita. Přestat se snažit být všude a u všeho neznamená být lhostejný. Znamená to vědomě volit, co má prioritu, a co může počkat.
Prakticky to může vypadat tak, že se každý den vyberou dvě až tři věci, které opravdu posunou život nebo práci dopředu, a zbytek se bere jako bonus. Tohle nastavení je překvapivě osvobozující: člověk má šanci zažít dokončení, a tím i pocit kompetence, místo nekonečného dohánění.
A co když se ozve obava, že bez multitaskingu to nepůjde? Často pomůže podívat se na to z druhé strany: kolik energie se dnes spotřebuje jen na přepínání, hlídání a „udržování v obraze"? Kdyby se část té energie vrátila do soustředění a odpočinku, výsledkem může být víc hotové práce i víc klidu.
V tom je možná největší paradox celé doby: zpomalit neznamená ztratit tempo. Znamená to přestat pálit palivo zbytečně. Multitasking může krátkodobě působit jako řešení, ale dlouhodobě je to často cesta k tomu, že se z běžné únavy stane vyčerpání a ze stresu běžný stav. Jakmile se ale vrátí prostor na jednu věc v jeden čas, začnou se měnit i drobnosti – tón komunikace, kvalita spánku, chuť něco tvořit, trpělivost doma.
Nakonec nejde o to, mít dokonale „zenový" život bez povinností. Jde o to, aby povinnosti nepohltily veškerou pozornost a aby mozek nemusel fungovat jako přepínač bez vypínače. A není to vlastně docela rozumná ambice? Stíhat život tak, aby v něm zbylo místo i na to, co se nedá odškrtnout ze seznamu.
