Co dělají vlhčené ubrousky s kanalizací
Málokterý výrobek dokázal za posledních dvacet let tak výrazně proniknout do každodenního života domácností jako vlhčené ubrousky. Najdeme je v koupelnách, v kuchyních, v dětských pokojíčcích i v kabelkách. Jsou praktické, rychlé a pohodlné – jenže právě tato pohodlnost má svou odvrácenou stranu, o které se příliš nemluví. Co se vlastně děje s vlhčenými ubrousky poté, co je hodíme do záchodu? A proč by nás to vůbec mělo zajímat?
Odpověď je překvapivě složitá a dotýká se nejen stavu městské kanalizace, ale i zdraví životního prostředí, kvality vody v řekách a v neposlední řadě i tloušťky naší peněženky.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Proč vlhčené ubrousky kanalizaci neprospívají
Základní problém spočívá v materiálu, ze kterého jsou vlhčené ubrousky vyrobeny. Na rozdíl od toaletního papíru, který se ve vodě velmi rychle rozpadá na drobná vlákna, jsou vlhčené ubrousky vyráběny z pevných syntetických nebo polosyntetických vláken – nejčastěji z polyesteru, polypropylenu nebo viskózy. Tato vlákna jsou záměrně konstruována tak, aby vydržela mechanické namáhání při používání, tedy aby se při otírání nerozpadala. Právě tato vlastnost, která je při používání výhodou, se v kanalizaci mění v noční můru.
Když toaletní papír přijde do kontaktu s vodou, začne se rozpadat během několika sekund. Vlhčený ubrousek se naproti tomu ve vodě prakticky nerozloží – ani po hodinách máčení si zachovává svou strukturu. Výzkumy prováděné v různých evropských zemích opakovaně ukázaly, že vlhčené ubrousky tvoří až 90 % veškerého pevného odpadu zachyceného na čistírnách odpadních vod. To je číslo, které mluví samo za sebe.
Cesta ubrousku kanalizací přitom není přímočará. V první chvíli může zdánlivě projít bez problémů – splachování ho unese do odpadního potrubí. Jenže v místech, kde se mění průměr trubky, kde je ohyb nebo kde se tok vody zpomaluje, začne ubrousek ztrácet hybnost. Zachytí se o nerovnosti na stěnách potrubí nebo se ovine kolem čerpadla. A protože za ním přicházejí další ubrousky, tuky z kuchyní, vlasy a jiné nečistoty, vznikají postupně kompakty, kterým se v odborném prostředí říká „fatbergs" – česky přibližně tukové bloky nebo tukové ledovce.
Tukové bloky jsou jedním z nejzávažnějších problémů moderní kanalizační infrastruktury. Londýnská metropolitní kanalizace se s nimi potýká pravidelně – v roce 2017 byl v londýnské čtvrti Whitechapel objeven tukový blok o délce přes 250 metrů a hmotnosti přesahující 130 tun. Jeho odstranění trvalo pracovníkům několik týdnů a stálo statisíce liber. Podobné případy nejsou výjimkou ani v českých městech, jen se o nich příliš nepíše.
Praktický příklad si lze představit snadno: rodina se dvěma dětmi používá vlhčené ubrousky každý den – při přebalování, po jídle, při odlíčení. Každý člen rodiny splachuje průměrně jeden až dva ubrousky denně, což dělá přibližně tisíc ubrousků za rok. Každý z nich se v kanalizaci chová jako malý zárodek budoucího ucpání. Vynásobte to počtem domácností v průměrném panelovém domě a začíná být jasné, proč správci kanalizací bijí na poplach.
Co říká věda a co říkají výrobci
Situace kolem vlhčených ubrousků je o to komplikovanější, že na trhu existují produkty označené jako „splachovatelné" nebo „rozložitelné ve vodě". Toto označení je bohužel v praxi velmi zavádějící. Označení „flushable" – tedy splachovatelný – neznamená, že se ubrousek ve vodě rozloží stejně rychle jako toaletní papír. Znamená pouze to, že ho lze fyzicky spláchnout do kanalizace, aniž by okamžitě ucpal záchod.
Nezávislé testy prováděné organizacemi na ochranu spotřebitelů i vědeckými institucemi opakovaně prokázaly, že i produkty označené jako splachovatelné se ve vodě rozkládají podstatně pomaleji než toaletní papír a v kanalizačním systému způsobují obdobné problémy jako jejich „nesplachovatelné" protějšky. Studie publikovaná v odborném časopise Water Research zjistila, že žádný z testovaných „splachovatelných" ubrousků nesplňoval kritéria pro skutečně bezpečné splachování stanovená odbornou komunitou.
Výrobci vlhčených ubrousků se přirozeně brání a poukazují na to, že jejich výrobky splňují platné normy. Jenže tyto normy jsou v mnoha zemích – včetně České republiky – stále nedostatečně přísné a nevyžadují skutečnou biologickou rozložitelnost ve vodním prostředí v přijatelném časovém horizontu. Evropská unie sice v posledních letech zpřísnila regulaci jednorázových plastových výrobků prostřednictvím směrnice o jednorázových plastech, vlhčených ubrousků se však tato opatření dotýkají jen okrajově.
Jak v jednom rozhovoru poznamenal britský odborník na vodohospodářství Paul De Zylva: „Problém není v tom, co lidé dělají záměrně špatně – problém je v tom, co jim výrobci nechají myslet, že je v pořádku." Tato věta přesně vystihuje podstatu celé debaty.
Mikroplasty a skrytý ekologický problém
Dalším rozměrem celého příběhu, který se v posledních letech dostává stále více do popředí, jsou mikroplasty. Vlhčené ubrousky obsahující syntetická vlákna se sice v kanalizaci nerozloží celé, ale postupně se z nich uvolňují drobná vlákna, která procházejí i přes filtry čistíren odpadních vod a dostávají se do řek, jezer a nakonec do moří. Výzkum organizace Plastic Soup Foundation a dalších ekologických institucí ukazuje, že vlhčené ubrousky patří mezi nejvýznamnější zdroje mikrovláken v evropských vodních tocích.
Mikroplasty jsou v současné době jedním z nejdiskutovanějších témat environmentální vědy. Jejich přítomnost byla prokázána v rybách, v pitné vodě, v půdě i v lidském těle. Přestože přesné zdravotní dopady mikroplastů na lidský organismus jsou stále předmětem výzkumu, panuje vědecká shoda na tom, že jejich hromadění v ekosystémech je nežádoucí a potenciálně nebezpečné.
Vlhčené ubrousky z přírodních materiálů, jako je bambus nebo organická bavlna, tento problém do značné míry eliminují – při správném nakládání s odpadem se rozloží bez zanechání mikroplastů. I tyto přírodní alternativy by však neměly být spláchovány do záchodu, pokud nejsou výslovně a prokazatelně certifikovány jako rozložitelné ve vodním prostředí.
Správné nakládání s vlhčenými ubrousky je přitom jednoduché. Bez ohledu na to, zda jsou označeny jako splachovatelné nebo ne, patří do koše – ideálně do nádoby na směsný odpad. Tato zdánlivě malá změna návyku má přitom velmi konkrétní dopad: snižuje riziko ucpání domácího potrubí, šetří náklady na opravy kanalizace (které jsou nakonec přenášeny na spotřebitele prostřednictvím stočného) a snižuje množství mikroplastů uvolňovaných do životního prostředí.
Stojí za zmínku, že provozovatelé kanalizačních sítí po celé Evropě spouštějí osvětové kampaně zaměřené právě na toto téma. V Česku se do podobných aktivit zapojují i vodárenské společnosti, které upozorňují, že náklady na odstraňování ucpanin způsobených vlhčenými ubrousky a jinými nevhodně splachenými předměty dosahují každoročně milionů korun – a tyto náklady se promítají do cen vodného a stočného pro všechny obyvatele.
Pokud jde o alternativy k vlhčeným ubrouskům, možností je dnes celá řada. Opakovaně použitelné látkové ubrousky z organické bavlny nebo bambusu lze vyprat a použít znovu – jsou nejen šetrnější k životnímu prostředí, ale z dlouhodobého hlediska i výrazně ekonomičtější. Pro ty, kteří se nemohou nebo nechtějí vzdát jednorázového řešení, jsou vhodnou alternativou ubrousky vyrobené čistě z celulózy bez syntetických vláken, které se ve vodě skutečně rychle rozloží. Důležité je vždy zkontrolovat složení výrobku a způsob jeho likvidace uvedený na obalu.
Celý příběh vlhčených ubrousků a jejich vztahu ke kanalizaci je vlastně příběhem o tom, jak moderní pohodlí přináší náklady, které nejsou na první pohled viditelné. Nejsou viditelné v momentě nákupu, nejsou viditelné ve chvíli použití a nejsou viditelné ani při spláchnutí. Projeví se až tehdy, když přijede pohotovostní služba řešit ucpanou kanalizaci, když se v řece objeví vlákna mikroplastů nebo když se na účtu za vodné a stočné ukáže každoroční zdražení. Informované rozhodnutí při nákupu vlhčených ubrousků – tedy volba přírodních materiálů a jejich likvidace do koše místo záchodu – je jedním z nejjednodušších způsobů, jak přispět k udržitelnějšímu fungování domácnosti i celého komunálního systému. A to bez větší námahy nebo výrazného omezení komfortu.
