Slzy i bez smutku a co se v těle skutečně děje
Slzy jsou jednou z nejzáhadnějších lidských reakcí. Zatímco pláč ze smutku nebo bolesti dává intuitivní smysl, mnoho lidí zažívá situace, kdy jim po tvářích stékají slzy zcela nečekaně – při pohledu na západ slunce, při poslechu oblíbené písně, při sledování reklamního spotu nebo dokonce ve chvíli největší radosti. Co se to vlastně v těle děje a proč nás slzy překvapují i tehdy, když se cítíme dobře?
Odpověď není jednoduchá, ale je fascinující. Pláč totiž zdaleka neslouží jen jako výraz smutku – jde o složitý fyziologický a psychologický mechanismus, který plní celou řadu funkcí. A pochopení těchto funkcí může výrazně změnit to, jak na vlastní slzy nahlížíme.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Co se děje v mozku, když pláčeme
Lidský mozek rozlišuje několik typů slz. Bazální slzy udržují oči vlhké a zdravé, reflexní slzy reagují na fyzické podráždění – například při krájení cibule – a emocionální slzy vznikají jako odpověď na psychické prožitky. Právě ty třetí jsou nejzajímavější a zároveň nejméně prozkoumané. Výzkumy ukazují, že emocionální slzy obsahují vyšší koncentraci stresových hormonů a bílkovin než slzy bazální, což naznačuje, že jejich vylučování může být jedním ze způsobů, jak tělo zbavuje organismus nahromaděného napětí.
Za spouštění emočního pláče je zodpovědný především limbický systém – část mozku, která zpracovává emoce. Konkrétně amygdala, která funguje jako jakýsi emoční alarm, vysílá signály do hypotalamu, ten pak aktivuje autonomní nervový systém a nakonec dochází k reflexnímu otevření slzných žláz. Celý tento řetězec se může spustit i tehdy, kdy si vědomě neuvědomujeme, že jsme nějak emotivně zasaženi. Mozek prostě reaguje dřív, než stihneme přemýšlet.
Zajímavý pohled na tuto problematiku nabízí i výzkum publikovaný v časopise Frontiers in Psychology, který poukazuje na to, že pláč má výrazný sociální rozměr – slouží jako neverbální komunikační signál, který ostatním sděluje, že daný člověk potřebuje podporu nebo empatii. Z evolučního hlediska jde tedy o velmi účelný mechanismus, i když ho moderní člověk vnímá spíše jako projev slabosti.
Slzy radosti, pohnutí a překvapení
Jedním z nejběžnějších důvodů, proč lidé pláčou bez smutku, je silné emocionální přetížení – ať už pozitivní, nebo ambivalentní povahy. Psychologové pro tento jev používají termín „emocionální přetečení". Když mozek zpracovává příliš intenzivní pocity, které nedokáže rychle zařadit a zvládnout běžnými prostředky, sáhne po pláči jako regulačním ventilu.
Typickým příkladem jsou slzy radosti. Rodiče pláčí na svatbě svého dítěte, sportovci pláčí po vítězném gólu, diváci pláčí při závěrečných scénách filmů, které je překvapily svým šťastným koncem. Pláč v těchto momentech neznamená smutek, ale naopak emocionální plnost – přemíru prožitků, se kterými se tělo vyrovnává jediným způsobem, který zná.
Podobně fungují slzy pohnutí neboli dojatosti. Stačí si vzpomenout na okamžik, kdy někdo viděl poprvé moře, dostal nečekaný dárek nebo byl svědkem laskavého gesta cizího člověka. Paní Markéta, učitelka z Brna, popisuje svůj zážitek takto: jednoho dne na zastávce tramvaje viděla, jak mladý muž pomohl starší ženě donést těžké nákupy až domů. „Nevím proč, ale najednou jsem měla slzy v očích. Nebylo mi smutno, spíš jsem cítila jakési zahřátí u srdce," říká. Tento pocit zná mnoho lidí – a má dokonce svůj název.
Výzkumníci z University of California jej popsali jako „kama muta" – sanskrtský termín, který lze volně přeložit jako „pohnutí láskou" nebo „dojatost". Jde o silný emocionální stav, který vzniká při náhlém zesílení pocitu sounáležitosti nebo lidské laskavosti. Fyziologicky se projevuje husí kůží, tlakem v hrudi a právě slzami. Není to smutek – je to hluboké lidské propojení.
Dalším méně známým spouštěčem slz je tzv. kognitivní disonance spojená s krásou. Když člověk stojí před obrazem, poslouchá hudbu nebo sleduje západ slunce a prožívá estetický zážitek takové intenzity, že ho nedokáže plně pojmout, mozek opět reaguje slzami. Filozof Edmund Burke ve svém díle o vznešenu a krásnu popsal tento jev jako reakci na něco, co přesahuje naši schopnost plného uchopení. Slzy jsou tedy v jistém smyslu pokora před tím, co nás přesahuje.
Kdy pláč signalizuje něco hlubšího
Pláč bez zjevného důvodu je přirozený a zdravý – ale existují situace, kdy může být signálem, že se v psychice děje něco, čemu je třeba věnovat pozornost. Pokud člověk pláče velmi často, bez konkrétního spouštěče, cítí se přitom vyčerpaný nebo prázdný, může jít o příznak chronického stresu, vyhoření nebo deprese.
Deprese se totiž neprojevuje vždy jen smutkem. Někdy se manifestuje jako citová otupělost, jindy naopak jako přecitlivělost a snadný pláč. Světová zdravotnická organizace WHO upozorňuje, že deprese je jednou z nejčastějších příčin pracovní neschopnosti na světě a její příznaky jsou velmi různorodé – od poruchy spánku přes změny chuti k jídlu až po nekontrolovaný pláč.
Podobně může být časté a neočekávané pláčení příznakem hormonální nerovnováhy. Ženy v období premenstruačního syndromu, těhotenství nebo menopauzy dobře vědí, jak dramaticky se může citlivost změnit. Ale i muži mohou zažívat hormonální výkyvy, které ovlivňují emocionální reaktivitu – například při výrazném poklesu hladiny testosteronu. Endokrinologové v takových případech doporučují komplexní hormonální vyšetření, které může odhalit příčiny zdánlivě nevysvětlitelné emocionální nestability.
Dalším faktorem je nedostatek spánku. Studie z Univerzity v Berkley prokázaly, že lidé, kteří spí méně než šest hodin denně, mají výrazně sníženou schopnost regulovat emoce. Amygdala – onen emocionální alarm – je u nevyspalých lidí až o 60 % reaktivnější než u odpočatých jedinců. Slzy, které přicházejí z ničeho nic, tak mohou být jednoduše signálem, že tělo potřebuje odpočinek.
Existuje také skupina lidí, pro které je nečekaný pláč spojen s neurologickými stavy. Pseudobulbární afekt, známý také jako emocionální inkontinence, je neurologická porucha, při níž dochází k nekontrolovaným záchvatům smíchu nebo pláče bez odpovídající emocionální příčiny. Vyskytuje se u lidí po mozkové příhodě, při roztroušené skleróze nebo Parkinsonově nemoci. V takových případech nejde o psychologický, ale neurologický jev, který vyžaduje odbornou péči.
Přirozené je ale i to, že někteří lidé jsou prostě emocionálně citlivější než jiní. Psychologové hovoří o tzv. vysoce citlivých lidech – anglicky „Highly Sensitive Persons" (HSP) – což je termín, který zavedla výzkumnice Elaine Aron. Odhaduje se, že přibližně 15 až 20 % populace vykazuje zvýšenou senzitivitu nervového systému, což se projevuje mimo jiné silnější emocionální reaktivitou, větší vnímavostí k umění a přírodě a právě sklonem k častějšímu pláči. Tito lidé nejsou slabí ani přecitlivělí v pejorativním smyslu – jejich nervový systém jednoduše zpracovává podněty hlouběji a intenzivněji.
Pláč jako nástroj uzdravení
Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou moderní psychologie o pláči ví, je to, že potlačování slz může mít negativní dopad na fyzické i duševní zdraví. Výzkumy naznačují, že lidé, kteří si dovolí plakat, se po emočně náročných situacích zotavují rychleji a vykazují nižší hladiny kortizolu – hormonu stresu – než ti, kteří slzy potlačují.
Jak výstižně poznamenal spisovatel Washington Irving: „Velké myšlenky vycházejí ze srdce." A stejně tak velké emoce – i ty, které nechápeme – si zaslouží být vyjádřeny, ne potlačeny. Pláč není slabost. Je to jeden z nejlidštějších projevů toho, že jsme živí, cítíme a reagujeme na svět kolem nás.
V kontextu péče o duševní zdraví a celkovou pohodu – což jsou hodnoty, které jsou blízké každému, kdo se zajímá o udržitelný a vědomý životní styl – stojí za zmínku, že i zdánlivě malé věci mohou pomoci regulovat emocionální rovnováhu. Pobyt v přírodě, vědomé dýchání, kvalitní spánek nebo třeba aromaterapie s éterickými oleji jsou přístupy, které podporují nervový systém a snižují pravděpodobnost, že nás emoce zaskočí v nevhodnou chvíli.
Důležité je naučit se k vlastním slzám přistupovat s laskavostí a zvědavostí, ne se studem nebo zmatením. Příště, až vám nečekaně stečou slzy při pohledu na hvězdné nebe nebo při poslechu staré písně, nemusíte hned hledat, co je špatně. Možná je to jen vaše tělo, jak říká: tohle je krásné, tohle je důležité, tohle mě přesahuje – a to je naprosto v pořádku.
