Proč body neutrality místo body positivity funguje líp
Hnutí body positivity bylo po celá léta prezentováno jako odpověď na toxické standardy krásy, jako lék na nízké sebevědomí a jako cesta k sebepřijetí. Sociální sítě se zaplnily fotografiemi, na nichž lidé hrdě ukazují svá těla bez ohledu na jejich tvar nebo velikost, a hashtagy jako #bodypositivity nasbíraly miliardy zobrazení. Přesto se v posledních letech stále hlasitěji ozývá otázka: nestačí to? Nebo dokonce – není to trochu příliš?
Právě v tomto prostoru se zrodil koncept, který mnozí psychologové, výživoví poradci a odborníci na duševní zdraví označují za zásadní posun v tom, jak lidé vnímají vlastní těla. Body neutralita – tedy tělesná neutralita – nepožaduje, abyste své tělo milovali. Stačí, když ho přestanete nenávidět.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Co vlastně body positivity slibovala a kde narazila na své hranice
Aby bylo možné pochopit, proč se body neutralita dostává do popředí zájmu, je užitečné se nejprve podívat na to, co body positivity původně představovala. Hnutí vzniklo v komunitách tučných žen a žen s barevnou pletí v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století jako politický protest proti diskriminaci. Šlo o radikální akt odporu vůči systému, který určoval, čí tělo je hodnotné a čí nikoliv. Teprve v posledním desetiletí se z tohoto hnutí stala mainstreamová záležitost, která pronikla do reklamních kampaní nadnárodních korporací a na titulní stránky módních časopisů.
A právě tady začal problém. Když velké značky začaly prodávat „sebepřijetí" jako produkt, původní politický rozměr hnutí se vytratil. Navíc se ukázalo, že výzva „miluj své tělo" je pro mnoho lidí psychologicky nedosažitelná. Představte si člověka, který se po těžkém úrazu zotavuje z chronické bolesti, nebo někoho, kdo bojuje s poruchou příjmu potravy. Říci takovému člověku, aby své tělo miloval, může znít nejen prázdně, ale v horším případě i jako další důvod k selhání. Pokud se mi nepodaří cítit k vlastnímu tělu lásku, znamená to, že jsem selhal i v sebepřijetí?
Psycholožka a odbornice na poruchy příjmu potravy Anne Poirier, autorka knihy The Body Joyful, to vystihla přesně: „Neutralita k tělu je jako příměří. Nemusíte milovat každý centimetr svého těla – stačí s ním přestat válčit."
Tělesná neutralita: přístup, který neslibuje lásku, ale svobodu
Body neutralita jako ucelený koncept se začala výrazněji formovat kolem roku 2015, kdy ji začala popularizovat life koučka Anne Poirier, a postupně si ji osvojila celá řada terapeutů a odborníků na výživu. Základní myšlenka je překvapivě jednoduchá: vaše tělo není vaším největším úspěchem ani vaším největším selháním. Je to nástroj, který vám umožňuje žít.
Místo toho, aby se člověk každé ráno přesvědčoval před zrcadlem, že je krásný a že miluje svá stehna nebo svoje bříško, tělesná neutralita navrhuje jiný přístup. Přesuňte pozornost od toho, jak tělo vypadá, k tomu, co dokáže. Může chodit, dýchat, obejmout blízkou osobu, strávit jídlo, usmát se. Tělo není dekorace – je to živý organismus s vlastní logikou a potřebami.
Tento přístup má blízko k tomu, co výzkumy v oblasti pozitivní psychologie popisují jako funkční ocenění těla. Jde o schopnost vnímat tělo skrze jeho funkce a schopnosti, nikoli skrze jeho vzhled. Studie ukazují, že lidé, kteří přijmou tento pohled, vykazují nižší míru nespokojenosti se svým tělem, méně úzkostných myšlenek spojených s jídlem a pohybem a celkově vyšší kvalitu života.
Vezměme si konkrétní příklad ze života. Jana je třicetičtyřletá učitelka, která strávila dvě desetiletí na různých dietách a v různých fázích nenávisti k vlastnímu tělu. Když se poprvé setkala s konceptem body positivity, pokusila se řídit jeho logikou – psala si každé ráno afirmace o tom, jak je krásná, sledovala influencerky, které ji měly inspirovat k sebepřijetí. Výsledek? Cítila se jako podvodnice. „Říkala jsem si, že jsem krásná, ale nevěřila jsem tomu ani za mák. Bylo to jako lhát sama sobě," popsala svou zkušenost. Teprve když narazila na tělesnou neutralitu, něco se změnilo. Přestala se ptát, jestli své tělo miluje, a začala si všímat, co pro ni tělo dělá – že ji každý den donese do práce, že ji nechá hrát si s dětmi, že jí umožňuje vařit jídlo, které má ráda. Tato drobná změna perspektivy neproměnila Janin vztah k tělu přes noc, ale otevřela dveře, které předtím byly zamčené.
Jak tento přístup vypadá v každodenním životě
Přechod od body positivity k tělesné neutralitě neznamená, že člověk rezignuje na péči o sebe nebo že přestane dbát na zdraví. Naopak – mnozí odborníci upozorňují, že péče o tělo motivovaná respektem je udržitelnější a zdravější než péče motivovaná snahou dosáhnout určitého vzhledu. Když se člověk hýbe proto, že mu pohyb přináší radost nebo energii, a ne proto, aby „spálil" nedělní oběd, má k pohybu zcela jiný vztah. Když jí proto, že tělo potřebuje výživu, a ne proto, že si to „zasloužil" nebo „nezasloužil", je i jeho vztah k jídlu jiný.
V praxi to může vypadat různě. Někteří lidé si začnou vědomě všímat negativních myšlenek o svém těle a místo toho, aby je nahrazovali pozitivními (jak učí body positivity), se je jednoduše naučí pustit. „Moje stehna jsou příliš silná" – tato myšlenka přijde, ale nemusí zůstat. Nemusí být nahrazena myšlenkou „moje stehna jsou krásná". Může prostě odejít. Jiní lidé začnou přistupovat k pohybu a jídlu s větší zvědavostí než s hodnocením – co mi toto jídlo dává? Jak se cítím po procházce? Jaké pohybové aktivity mi přinášejí radost?
Důležitou součástí tohoto přístupu je také vědomé omezení vlivů, které neustále připomínají, jak by tělo mělo vypadat. Výzkum publikovaný v časopise Body Image opakovaně ukazuje, že expozice idealizovaným obrazům těl – ať už v reklamách, módních časopisech nebo na sociálních sítích – přímo souvisí s nespokojeností s vlastním tělem. Tělesná neutralita proto přirozeně zahrnuje i mediální gramotnost a kritický pohled na to, jaké obrazy těl konzumujeme a proč.
Zajímavé je, že tělesná neutralita rezonuje i s filozofickými tradicemi, které jsou od wellness průmyslu zdánlivě daleko. Stoická filozofie například učí, že je moudré soustředit se na to, co máme pod kontrolou, a přijmout to, co pod kontrolou nemáme. Tvar našeho těla, jeho přirozené proporce nebo genetické predispozice jsou z velké části mimo naši kontrolu. Soustředit se na ně jako na měřítko vlastní hodnoty je tedy – slovy stoiků – plýtvání energií na špatném místě.
Tělesná neutralita také dobře koresponduje s principy intuitivního stravování, přístupu, který v devadesátých letech rozvinuly výživové poradkyně Evelyn Tribole a Elyse Resch. Intuitivní stravování odmítá diety a pravidla jako nástroje regulace těla a místo toho učí naslouchat přirozeným signálům hladu a sytosti. Podobně jako tělesná neutralita nepracuje s hodnocením „dobré" a „špatné" jídlo, ale s otázkou, jak se po jídle cítím a co moje tělo skutečně potřebuje. Více o tomto přístupu lze najít například v knize Intuitive Eating, která je dnes považována za jeden ze základních textů v oblasti zdravého vztahu k jídlu.
Stojí za zmínku, že tělesná neutralita není výhradně záležitostí žen. Ačkoliv jsou to právě ženy, kdo je historicky nejvíce vystaven tlaku na určitý tělesný ideál, muži čelí vlastním formám tohoto tlaku – ať už jde o ideál svalnatého těla nebo o stigma spojené s nadváhou. Podle dat Národního institutu duševního zdraví ve Spojených státech trpí poruchami příjmu potravy i muži, přičemž jejich případy jsou výrazně poddiagnostikovány, mimo jiné proto, že kulturní narativ o tělesném ideálu byl dlouho prezentován jako čistě ženský problém.
Právě proto, že tělesná neutralita nestojí na ideálu lásky k tělu – který může být pro různé lidi různě vzdálený – je přístupnější širšímu spektru lidí. Nevyžaduje, aby člověk byl ve skvělém psychickém stavu, aby se do ní mohl zapojit. Naopak – může být prvním krokem na cestě, která k lepšímu duševnímu zdraví teprve vede.
Svět zdravého životního stylu se mění. Udržitelnost – ať už v kontextu životního prostředí nebo vlastního zdraví – se stává klíčovým slovem. A stejně jako si lidé stále více uvědomují, že změna klimatu nevyžaduje dokonalost, ale vědomá každodenní rozhodnutí, platí to i pro vztah k vlastnímu tělu. Nepotřebujete ho milovat. Stačí s ním přestat bojovat – a začít ho respektovat jako partnera, s nímž sdílíte celý svůj život.
