Proč nás příroda uklidňuje a jak to využít
Málokdo by s tím nesouhlasil – stačí pár minut mezi stromy, na louce nebo u řeky a člověk se cítí jinak. Ramena klesnou, dech se prohloubí, myšlenky se zpomalí. Není to jen romantická představa ani placebo efekt. Za tím, proč nás příroda tak spolehlivě uklidňuje, stojí desítky let vědeckého výzkumu, který sahá od japonských lesnických laboratoří až po evropské univerzitní kliniky. A co je nejzajímavější – principy tohoto uklidnění se dají přenést i do prostředí velkoměsta, kde většina z nás tráví naprostou většinu svého času.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Co je forest bathing a odkud se vzalo
Pojem šinrin-joku, tedy doslova „koupání v lese", zavedlo japonské ministerstvo zemědělství, lesnictví a rybářství v roce 1982. Nešlo přitom o žádný ezoterický koncept – jednalo se o promyšlenou zdravotní strategii. Japonsko tehdy čelilo epidemii stresu spojeného s přepracováním a urbanizací, a vládní instituce hledaly způsoby, jak podpořit duševní zdraví populace levnými a dostupnými prostředky. Les se ukázal jako ideální „lék".
Forest bathing přitom neznamená sportovní výkon ani turistiku s batohem na zádech. Jde o pomalý, vědomý pobyt v lesním prostředí, při kterém člověk zapojuje všechny smysly – vnímá vůni pryskyřice a vlhké půdy, poslouchá zpěv ptáků a šumění větru v korunách, dotýká se kůry stromů, pozoruje hru světla a stínu. Není to meditace v klasickém slova smyslu, ale sdílí s ní jeden zásadní prvek: plnou přítomnost v daném okamžiku. A právě tato kombinace smyslového prožitku a zpomalení spouští v těle kaskádu fyziologických změn, které věda dokáže měřit a popsat.
Japonský výzkumník Qing Li, profesor na Nippon Medical School v Tokiu a autor knihy Šinrin-joku: Japonské umění lesní terapie, strávil více než dvě desetiletí studiem vlivu lesního prostředí na lidské zdraví. Jeho práce publikované v odborných časopisech jako Environmental Health and Preventive Medicine opakovaně prokázaly, že pobyt v lese snižuje hladinu kortizolu (stresového hormonu), snižuje krevní tlak, zpomaluje tepovou frekvenci a posiluje aktivitu takzvaných NK buněk – přirozených zabíječů, které hrají klíčovou roli v imunitním systému. Některé z těchto účinků přetrvávaly i týden po jediném tříhodinovém pobytu v lese. To jsou čísla, která by zaujala i toho nejskeptičtějšího lékaře.
Ale co přesně v lesním prostředí tyto změny vyvolává? Jedním z klíčových faktorů jsou fytoncidy – těkavé organické látky, které stromy a rostliny vypouštějí do vzduchu jako součást své přirozené obrany proti škůdcům a patogenům. Jehličnany, zejména borovice, cedr a cypřiš, produkují fytoncidy v obzvláště vysokých koncentracích. Když tyto látky vdechujeme, náš organismus na ně reaguje posílením imunitní odpovědi. Li ve svých experimentech dokázal, že i pouhé rozptýlení esenciálních olejů z hinoki cypřiše v hotelovém pokoji vedlo ke zvýšení aktivity NK buněk u pokusných osob – příroda tedy působí částečně i na biochemické úrovni, prostřednictvím látek, které ani nevnímáme vědomě.
K tomu se přidávají další mechanismy. Teorie biofilie, kterou rozpracoval harvardský biolog Edward O. Wilson, předpokládá, že lidé mají evolučně zakódanou potřebu kontaktu s přírodou, protože po stovky tisíc let žili v přírodním prostředí a jejich mozek je na něj stále „nastavený". Městské prostředí s jeho neustálým proudem podnětů – dopravní hluk, blikající obrazovky, davy lidí – vyžaduje takzvanou řízenou pozornost, která je vyčerpávající. Příroda naproti tomu nabízí to, co psychologové Rachel a Stephen Kaplanovi z University of Michigan nazvali „fascinací" – jemné, nevtíravé podněty (pohyb listí, tok vody, let motýla), které pozornost přitahují, ale nevyčerpávají ji. Mozek si tak odpočine, aniž by se „vypnul", a obnoví svou kapacitu pro soustředění a rozhodování.
Existuje také teorie snížení stresu, kterou formuloval Roger Ulrich, švédsko-americký výzkumník v oblasti environmentální psychologie. Ulrich mimo jiné proslavil studii z roku 1984 publikovanou v prestižním časopise Science, ve které prokázal, že pacienti po operaci žlučníku, kteří měli z nemocničního okna výhled na stromy, se zotavovali rychleji, potřebovali méně léků proti bolesti a byli propuštěni dříve než pacienti s výhledem na cihlovou zeď. Tato studie se stala jedním z nejcitovanějších důkazů toho, že vizuální kontakt s přírodou má měřitelný vliv na fyzické zdraví.
Když se všechny tyto poznatky spojí dohromady, vyjde z toho poměrně jasný obraz: příroda nás neuklidňuje jen proto, že je „hezká" nebo že si u ní odpočineme od práce. Působí na nás na více úrovních současně – chemicky prostřednictvím fytoncidů, neurologicky díky odlehčení pozornostních systémů, psychologicky skrze pocit bezpečí a evolučně zakotvenou afinitu k přírodnímu prostředí. Je to komplexní, vícevrstevný mechanismus, který funguje i tehdy, když o něm nevíme.
Praktická otázka ale zní: jak tohle všechno využít, když člověk žije v paneláku na okraji Prahy, Brna nebo Ostravy a na nejbližší les to má půl hodiny autobusem?
Jak přenést sílu přírody do městského života
Dobrou zprávou je, že nemusíte žít na samotě uprostřed Šumavy, abyste z kontaktu s přírodou těžili. Výzkumy ukazují, že i relativně krátké a nenáročné formy kontaktu se zelení přinášejí prokazatelné benefity. Studie publikovaná v roce 2019 v časopise Scientific Reports zjistila, že lidé, kteří trávili alespoň 120 minut týdně v přírodním prostředí, vykazovali výrazně vyšší míru subjektivního zdraví a pohody než ti, kteří v přírodě netrávili žádný čas. Přitom nezáleželo na tom, zda šlo o jednu delší návštěvu nebo několik kratších – důležitý byl celkový objem času.
Sto dvacet minut týdně – to je necelých dvacet minut denně. Tolik času dokáže najít skutečně téměř každý, a to i v hustě zastavěném městském prostředí. Stačí se trochu rozhlédnout a začít vnímat přírodu tam, kde už je, jen ji možná přehlížíme.
Městské parky jsou tím nejzřejmějším místem, kde začít. Nejde přitom o to parkem jen projít cestou z práce, ale vědomě v něm pobýt – sednout si na lavičku, zavřít na chvíli oči a poslouchat, jaké zvuky prostředí nabízí. I relativně malý park s několika vzrostlými stromy dokáže vytvořit mikroklimatický ostrůvek, kde je vzduch čistší, teplota nižší a hladina hluku redukovaná. Mnoho českých měst navíc v posledních letech investuje do revitalizace zelených ploch – příkladem může být pražský park Stromovka, brněnský Lužánky nebo olomoucké Smetanovy sady.
Ale přírodu ve městě nemusíte hledat jen v parcích. Zahrádkaření a péče o pokojové rostliny jsou dalším způsobem, jak si přírodu přiblížit. Studie z Holandska a Japonska opakovaně prokázaly, že i pouhých třicet minut práce na zahradě snižuje hladinu kortizolu účinněji než třicet minut čtení v interiéru. Nemáte zahradu? Nevadí – i balkonové zahradničení nebo péče o bylinky na okenním parapetu představuje formu kontaktu s živou přírodou, která mozku připomíná prostředí, ve kterém se cítí doma.
Zajímavým konceptem, který se v posledních letech prosazuje v urbanismu i v individuálním přístupu k bydlení, je takzvaný biophilic design – tedy začleňování přírodních prvků do architektury a interiérového designu. Může jít o zelené stěny, přírodní materiály jako dřevo a kámen, vodní prvky, dostatek denního světla nebo i pouhé výhledy na zeleň. Kanceláře navržené podle principů biofilního designu vykazují podle výzkumů společnosti Human Spaces až o 15 % vyšší produktivitu zaměstnanců a o 6 % vyšší kreativitu. To je přesvědčivý argument i pro ty, kteří přírodu vnímají spíše jako kulisu než jako nutnost.
Další praktická strategie, jak být víc v přírodě i uprostřed města, spočívá v přehodnocení každodenních tras a návyků. Místo nejkratší cesty do práce zkusit tu, která vede přes park nebo podél řeky. Místo oběda u počítače si vzít sendvič a sníst ho venku pod stromem. Místo scrollování sociálních sítí před spaním se projít po setmění a poslouchat noční zvuky. Tyto drobné změny nevyžadují žádné speciální vybavení, žádné vstupné a žádné cestování – jen vědomé rozhodnutí dát přírodě v každodenním životě trochu víc prostoru.
Paní Marcela z Liberce, učitelka na základní škole, popsala svou zkušenost slovy: „Začala jsem každé ráno před prací chodit na dvacet minut do parku u školy. Žádná turistika, žádné sportovní oblečení – prostě jsem tam chodila a dívala se na stromy. Po třech týdnech jsem si uvědomila, že se mi přestalo svírat v žaludku, když jsem ráno vstávala." Její příběh není ojedinělý a ilustruje to, co výzkumy potvrzují: pravidelnost a vědomá přítomnost jsou důležitější než délka nebo intenzita pobytu v přírodě.
Jak řekl japonský profesor Qing Li: „Les je jako terapeut, který nikdy neúčtuje a má vždycky volno." V tom je krása forest bathing – je to jedna z mála terapeutických metod, která je zdarma, nemá vedlejší účinky a je dostupná prakticky každému.
Stojí za zmínku, že kontakt s přírodou není jen otázkou individuálního zdraví, ale i širšího vztahu k životnímu prostředí. Výzkumy v oblasti environmentální psychologie naznačují, že lidé, kteří tráví více času v přírodě, k ní mají silnější emoční vazbu a jsou ochotnější chovat se ekologicky odpovědně – třídí odpad, omezují spotřebu, volí udržitelné produkty. Je to logické: těžko budete chránit něco, k čemu nemáte žádný vztah. V tomto smyslu forest bathing není jen wellness trend, ale potenciálně i cesta k udržitelnějšímu způsobu života.
Pro ty, kteří chtějí do kontaktu s přírodou investovat i prostřednictvím svého domova, může být inspirací volba přírodních materiálů a ekologických produktů pro domácnost – od bavlněného ložního prádla přes dřevěné doplňky až po přírodní kosmetiku. Každý takový předmět je drobnou připomínkou světa za oknem a může fungovat jako senzorická kotva, která mozku připomíná přírodní prostředí i v interiéru.
Věda za forest bathing je robustní a stále roste. Každým rokem přibývají nové studie, které potvrzují a rozšiřují to, co intuitivně tušíme od nepaměti – že lidé potřebují přírodu stejně jako příroda potřebuje nás. Nemusíte se stát lesním poustevníkem ani absolvovat certifikovaný kurz šinrin-joku. Stačí zítra ráno vyjít o deset minut dřív, zastavit se pod korunou lípy a na chvíli jen dýchat. Ten strom tam na vás čeká.
