Čekání na miminko, které nepřichází
Někdy se zdá, že celý svět kolem vás otěhotní bez sebemenšího úsilí. Kolegyně v práci oznamuje radostnou novinu, kamarádka posílá fotku ultrazvuku, sociální sítě se plní snímky rostoucích bříšek. A vy čekáte. Měsíc za měsícem, cyklus za cyklem. Těhotenský test je opět negativní a s ním přichází vlna emocí, kterou nedokáže popsat nikdo, kdo si jí sám neprošel. Když mateřství nepřichází snadno, stává se čekání jednou z nejtěžších životních zkoušek – a přesto se o ní stále mluví příliš málo a příliš potichu.
Neplodnost není okrajový problém. Podle údajů Světové zdravotnické organizace se potýká s problémy s plodností přibližně každý šestý člověk v reprodukčním věku na celém světě, což z ní činí rozšířený zdravotní problém, který si zaslouží daleko větší pozornost, než jaké se mu běžně dostává. V České republice se odhaduje, že potíže s otěhotněním řeší zhruba každý pátý pár. Přesto je téma stále obestřené mlčením, studem a nepochopením okolí. Ženy i muži, kteří procházejí léčbou neplodnosti nebo teprve hledají odpovědi na otázku, proč to nejde, se často cítí izolovaní, jako by selhávali v něčem, co by mělo být „přirozené" a „snadné".
Jenže tělo není stroj a početí není rovnice, kde stačí dosadit správné hodnoty. Na schopnost otěhotnět má vliv obrovské množství faktorů – od hormonální rovnováhy přes kvalitu spermií, stav vejcovodů, funkci štítné žlázy, věk, stres, životní styl, váhu, až po faktory, které medicína dosud neumí plně vysvětlit. Někdy lékaři najdou jasnou příčinu, jindy zůstane diagnóza takzvané nevysvětlitelné neplodnosti, která je paradoxně jednou z nejtěžších, protože nenabízí konkrétního „viníka" a tím pádem ani jasný plán nápravy. Právě nejistota bývá tím, co psychicky vyčerpává nejvíc.
Vyzkoušejte naše přírodní produkty
Emoční horská dráha, o které se nemluví
Málokdo si uvědomuje, jak hluboce neplodnost zasahuje do psychického zdraví. Nejde jen o smutek z negativního testu. Jde o chronický stres, který trvá měsíce nebo roky. Jde o pocit ztráty kontroly nad vlastním životem a tělem. Jde o závist, za kterou se člověk okamžitě stydí, když vidí těhotnou přítelkyni. Jde o strach, že to nikdy nevyjde. A jde o hlubokou osamělost, protože většina lidí v okolí buď neví, co říct, nebo řekne to nejhorší možné.
Psycholožka a autorka knihy o emocionálních aspektech neplodnosti Alice Domar z Harvard Medical School přirovnala úroveň psychické zátěže žen procházejících léčbou neplodnosti k úrovni stresu pacientů s rakovinou nebo HIV. To není přehánění – je to realita, kterou potvrzují desítky studií. Tělo je vystaveno hormonální léčbě, která sama o sobě ovlivňuje náladu, a k tomu se přidává emoční tlak očekávání, naděje a zklamání v nekonečném cyklu.
Vezměme si příklad Kateřiny, dvaatřicetileté učitelky z Brna, která se o své zkušenosti podělila na jednom z českých podpůrných fór pro ženy řešící neplodnost. Po dvou letech snažení a třech neúspěšných cyklech IVF popsala svůj stav slovy: „Přestala jsem chodit na oslavy narozenin dětí svých kamarádek. Ne proto, že bych jim nepřála štěstí, ale proto, že jsem pokaždé odcházela s pocitem, jako by mi někdo vytrhl kus srdce. Cítila jsem se rozbitá a neviditelná zároveň." Kateřinin příběh není výjimečný. Je to příběh tisíců žen, které procházejí totožnou bolestí, často v tichosti a za zavřenými dveřmi.
Jedním z nejzákeřnějších aspektů celé situace je to, jak neplodnost ovlivňuje vztahy. Partnerský vztah se dostává pod obrovský tlak – intimita se mění v plánovaný úkon řízený ovulačními testy, spontánnost mizí a na její místo nastupuje kalendář, tabulky a injekce. Páry se mohou začít vzdalovat, protože každý z nich prožívá bolest jinak a ne vždy dokáže porozumět tomu druhému. Muži často cítí bezmoc, protože nemohou „opravit" problém své partnerky, a ženy mívají pocit, že nesou veškerou tíhu na svých bedrech. Komunikace se zadrhává právě ve chvíli, kdy je nejpotřebnější.
A pak je tu okolí. Dobře míněné, ale bolestivé rady typu „jen se uvolni a ono to přijde", „jeďte na dovolenou" nebo „zkus si osvojit dítě a hned otěhotníš" mohou být pro ženu v léčbě neplodnosti doslova devastující. Tyto věty bagatelizují její zkušenost a naznačují, že problém je v jejím přístupu, nikoli v jejím těle. Jak výstižně řekla jedna z autorek píšících o tomto tématu: „Nikdo by neřekl člověku s cukrovkou, aby se prostě uvolnil a jeho slinivka začne zase fungovat."
Důležité je pojmenovat i ztráty, které s neplodností přicházejí a o kterých se mluví ještě méně než o neplodnosti samotné. Biochemická těhotenství, která skončí dříve, než stačí začít. Potraty v raném stadiu. Neúspěšné transfery embryí při IVF, kdy žena ví, že v ní na pár dní rostl zárodek života, který se neuchytil. Každá z těchto zkušeností je ztrátou, i když ji okolí nemusí jako ztrátu vnímat. Zármutek nad dítětem, které ještě neexistuje, je stejně skutečný jako jakýkoli jiný zármutek – a zaslouží si být uznán a respektován.
Jak si projít čekáním a neztratit se v něm
Neexistuje jednoduchý návod, jak zvládnout období, kdy mateřství nepřichází. Každý člověk je jiný, každý příběh je jiný a co pomáhá jednomu, může být pro druhého bezvýznamné. Přesto existují určité strategie a přístupy, které se opakovaně ukazují jako přínosné a které mohou cestu čekáním alespoň trochu zpříjemnit.
Na prvním místě stojí psychologická podpora. Terapie zaměřená na zvládání neplodnosti není luxus, ale nutnost. V České republice roste počet psychologů a terapeutů, kteří se specializují na reprodukční zdraví, a mnoho klinik asistované reprodukce dnes nabízí psychologické poradenství jako součást léčebného programu. Kognitivně-behaviorální terapie, mindfulness techniky nebo skupinová terapie s dalšími ženami v podobné situaci – to vše může výrazně snížit úroveň úzkosti a deprese. Studie publikovaná v odborném časopise Human Reproduction opakovaně potvrzují, že psychologická intervence nejen zlepšuje kvalitu života pacientek, ale v některých případech může pozitivně ovlivnit i výsledky léčby.
Stejně zásadní je péče o tělo, nikoli ve smyslu posedlého hledání „toho správného" doplňku stravy nebo diety, která zaručí otěhotnění, ale ve smyslu laskavého zacházení se sebou samou. Pohyb, který těší – ať už je to jóga, procházka v přírodě, plavání nebo tanec – pomáhá regulovat stresové hormony a zlepšuje celkovou pohodu. Kvalitní spánek, vyvážená strava bohatá na vitamíny a minerály, omezení alkoholu a kofeinu – to vše vytváří prostředí, ve kterém tělo funguje lépe, i když samo o sobě nezaručuje početí. Jde o to přestat vnímat své tělo jako nepřítele, který selhal, a začít se k němu chovat s respektem a péčí.
V kontextu zdravého životního stylu stojí za zmínku i vliv prostředí, ve kterém žijeme. Endokrinní disruptory – chemické látky narušující hormonální systém – se nacházejí v plastech, konvenční kosmetice, čisticích prostředcích i pesticidech na potravinách. Přechod na ekologičtější alternativy v domácnosti, přírodní kosmetiku bez syntetických parfemací a parabénů nebo biopotraviny nemusí být zázračným řešením neplodnosti, ale může snížit zátěž, které je tělo vystaveno. Je to jeden z kroků, které dávají pocit, že člověk aktivně dělá něco pro své zdraví, a tento pocit kontroly – byť částečné – může být v období bezmoci nesmírně cenný.
Dalším pilířem je budování podpůrné komunity. Izolace je jedním z největších nepřátel duševního zdraví v období neplodnosti. Najít lidi, kteří rozumí – ať už online nebo osobně – může být transformativní zkušeností. V Česku funguje několik podpůrných skupin a organizací, které se věnují právě tématu neplodnosti a poskytují bezpečný prostor pro sdílení. Nebát se mluvit o svém příběhu, i když to stojí odvahu, může přinést úlevu a zjištění, že člověk v tom není sám.
Zásadní je také naučit se nastavovat hranice. Je naprosto v pořádku odmítnout pozvánku na baby shower, pokud by to bylo příliš bolestivé. Je v pořádku požádat rodinu, aby se neptala na „novinky". Je v pořádku odhlásit se ze sociálních sítí na čas, pokud každý oznamovací příspěvek způsobuje bolest. Ochrana vlastního duševního zdraví není sobeckost – je to sebezáchova. A partneři by měli tyto hranice nastavovat společně, jako tým, protože cesta neplodností je společná cesta, i když ji každý prožívá po svém.
Nelze opomenout ani praktickou stránku věci. Orientace ve světě reprodukční medicíny může být matoucí a zahlcující. Počet klinik, metod a přístupů roste a ne vždy je snadné rozlišit, co je podloženo důkazy a co je marketingový tah. Důvěryhodné informace lze čerpat například z webových stránek Úřadu pro asistovanou reprodukci nebo z materiálů odborných společností, jako je Česká gynekologická a porodnická společnost. Nebát se ptát svého lékaře, žádat druhý názor a být aktivním účastníkem vlastní léčby – to vše pomáhá získat zpět alespoň část kontroly nad situací, která se jinak může zdát zcela mimo dosah.
Je tu ještě jedna věc, o které je třeba mluvit otevřeně: ne každý příběh končí těhotenstvím. A i to je v pořádku, přestože to v danou chvíli tak rozhodně nevypadá. Někdy cesta k rodičovství vede přes adopci nebo pěstounskou péči. Někdy vede k rozhodnutí žít plnohodnotný život bez dětí. Každá z těchto cest je legitimní a žádná z nich neznamená prohru. Společnost má tendenci definovat ženy skrze mateřství, ale hodnota člověka se neměří počtem dětí, které přivedl na svět. Toto přerámování může být bolestivé, ale pro mnohé se nakonec stane zdrojem nečekané svobody a nového smyslu.
Cesta neplodností je maraton, nikoli sprint. Jsou dny, kdy člověk cítí naději, a dny, kdy ji necítí vůbec. Jsou momenty síly a momenty naprostého zhroucení. Obojí je lidské, obojí je normální. To, co pomáhá nejvíc, není optimismus na povel ani potlačování emocí, ale dovolení si cítit to, co přichází, a zároveň hledání zdrojů, které pomohou tu bolest unést. Ať už je to terapeut, partner, přítelkyně, která prošla podobnou zkušeností, nebo prostě tichý večer s šálkem čaje a vědomím, že i tento den člověk zvládl. Protože každý takový den je malé vítězství, i když to tak zrovna nevypadá.
