Dvojctihodné koláče upečete doma tak, aby byly vláčné, bohatě plněné a krásně voňavé

Morava má zvláštní talent proměnit obyčejné suroviny v něco, co voní domovem na sto metrů daleko. A právě tady se občas objeví i slovní spojení, které zní trochu záhadně: dvojctihodné koláče. Možná na něj člověk narazí v rodinném zápisníku receptů, v místním zpravodaji nebo v debatě u nedělní kávy. Co jsou dvojctihodné koláče vlastně zač – a proč se o nich mluví s takovou úctou? Není to jen roztomilé pojmenování. Je v tom kus tradice, kus humoru a hlavně chuť, která se drží paměti.

V české kuchyni se často stává, že jeden typ pečiva má několik názvů podle kraje, rodiny nebo konkrétního zvyku. „Dvojctihodný" přitom zní jako starší, trochu archaické slovo, které připomíná časy, kdy se koláče pekly nejen pro radost, ale i jako společenská událost. Koláč nebyl jen moučník – byl to signál pohostinnosti, péče a někdy i prestiže. A pokud se někde říká, že je koláč „dvojctihodný", jako by tím hospodyně vzkazovala: tady se nešetřilo ani na náplni, ani na poctivosti.

Co jsou „dvojctihodné koláče" a proč se jim tak říká

Pojem dvojctihodné koláče se nejčastěji vysvětluje lidově: koláč je „ctihodný" tehdy, když je udělaný poctivě – z dobrého těsta, s bohatou náplní a správně upečený. A „dvojctihodný"? Ten jako by měl té poctivosti dvojnásobek. V praxi to obvykle znamená víc náplně, víc vrstev, víc práce – zkrátka koláč, který se nepeče „jen tak".

V některých rodinách se tím označují koláče, kde se kombinuje tvaroh a povidla (případně ještě mák), jinde se „dvojctihodnost" váže k tomu, že je koláč dvojitě plněný nebo dvojitě „zajištěný" drobenkou a máslem. Ať už je původ pojmenování jakýkoli, význam je překvapivě srozumitelný: jde o koláče, které mají být slavnostní a štědré.

Do toho přirozeně vstupuje i pojem moravský koláč. Kdo někdy byl na hodech, pouti nebo svatbě na Slovácku či Hané, ten ví, že moravské koláče nejsou drobnost do ruky na cestu. Jsou to často měkké, nadýchané koláče z kynutého těsta, s náplní tak bohatou, že se skoro neudrží na místě – a přesto drží. Právě tenhle typ pečení si s „dvojctihodností" rozumí.

Zajímavé je, že podobné tradice „poctivého koláče" se v Evropě opakují. Kynuté pečivo s tvarohem, mákem nebo povidly patří do středoevropské kuchyně dlouhodobě a jeho význam byl historicky i praktický: tvaroh a mák dodaly energii, povidla umožnila využít ovoce i mimo sezónu. Pokud člověk hledá autoritativní kontext k tradičním surovinám a jejich roli ve stravě, stojí za to nahlédnout třeba do materiálů k českému potravinovému dědictví nebo obecných výživových doporučení (například přehledy k mléčným výrobkům a obilovinám na stránkách SZÚ – Státní zdravotní ústav: https://szu.cz/). Nejde o to dělat z koláče „zdravou potravinu", ale rozumět tomu, proč se v tradiční kuchyni drží tak pevně.

A pak je tu ještě jedna rovina: dvojctihodné koláče často znamenají koláče „na příležitost". Nepečou se ve spěchu. Když se do nich někdo pustí, obvykle je to proto, že chce udělat radost – rodině, návštěvě, sousedům. A není to vlastně důvod, proč se některé recepty dědí tak urputně?

Moravský dvojctihodný koláč: chuť, která stojí na detailu

Když se řekne nejlepší moravský dvojctihodný koláč, zní to jako soutěžní disciplína. Ve skutečnosti je to spíš souhrn malých rozhodnutí, která dohromady udělají velký rozdíl. Kynuté těsto může být podobné jako u jiných koláčů, ale rozhoduje, jestli dostane čas, jestli se s ním zachází jemně a jestli se nepřepeče. Náplň se může tvářit jednoduše, ale zásadní je její konzistence: tvaroh nesmí být vodový, povidla by měla být hustá a voňavá, mák správně umletý a spařený, aby nebyl suchý.

Moravské koláče jsou navíc často „o rovnováze". Povidla dávají hloubku a lehkou kyselkavost (podle ovoce), tvaroh zjemní a přidá krémovost, mák přinese výraznou, skoro oříškovou chuť. Drobenka na vrchu udělá křupnutí, které kontrastuje s měkkým těstem. A někdy přijde ještě poslední tah: po upečení se koláče lehce potřou rozpuštěným máslem nebo se jen nechají dojít pod utěrkou, aby zůstaly vláčné.

Reálný příklad, který tohle všechno vystihuje, se odehrává každoročně v mnoha domácnostech před větší rodinnou akcí. Představme si běžnou situaci: v pátek odpoledne se v kuchyni rozvoní droždí a vanilka, na lince stojí mísa s tvarohem, vedle sklenice povidel a hrnek s mletým mákem. Děti občas „kontrolují" drobenku, protože máslo a cukr jsou zkrátka magnet. A babička (nebo kdokoli, kdo má pečení v ruce) jen tak mimochodem pronese větu, která zní jako pravidlo života: „Na koláčích se pozná, jestli se doma drží pohoda." Možná je to přehnané, ale kdo jednou ochutnal opravdu poctivý koláč, chápe, co tím chtěla říct.

A tady se přirozeně nabízí otázka: má dnes ještě smysl péct takové „slavnostní" koláče, když je možné koupit sladké pečivo na každém rohu? Právě proto, že domácí koláč není jen cukr a mouka. Je to tempo, vůně a sdílení. A u „dvojctihodných" se to počítá dvojnásob.

Recept na dvojctihodné koláče, který dává smysl i v běžné domácnosti

Následující recept na dvojctihodné koláče je postavený tak, aby odpovídal moravské tradici: kynuté těsto, dvojí (nebo trojí) náplň a poctivá drobenka. Dá se péct jako větší kulatý moravský koláč, nebo jako menší koláčky. Z praktického hlediska je často příjemnější dělat menší kusy – lépe se porcuje a každý si vezme ten „svůj" s oblíbenou kombinací náplně.

H3 Suroviny (cca 12–16 menších koláčů nebo 2 větší)

Na těsto:

• hladká mouka (cca 500 g)
• mléko (cca 250 ml)
• droždí (1 kostka nebo odpovídající množství sušeného)
• cukr (2–3 lžíce)
• špetka soli
• 1–2 vejce
• máslo (cca 80–100 g, rozpuštěné)
• citronová kůra nebo vanilka podle chuti

Na náplně (právě tady se rodí „dvojctihodnost"):

• tvaroh (cca 250–300 g), ideálně tučnější
• cukr podle chuti, vanilka, citronová kůra
• 1 žloutek nebo trochu smetany na zjemnění tvarohu
• povidla (švestková jsou klasika), případně lehce zředěná rumem nebo teplou vodou, aby šla roztírat
• mletý mák (cca 150 g), mléko, cukr, případně špetka skořice

Drobenka:

• hrubá mouka nebo polohrubá (cca 100 g)
• cukr (cca 60–80 g)
• máslo (cca 60–80 g)

Na dokončení:

• rozpuštěné máslo na potření po upečení (volitelné, ale velmi „moravské")

H3 Postup bez zbytečného spěchu

Nejdřív se připraví kvásek: do vlažného mléka se přidá trochu cukru, droždí a lžíce mouky. Jakmile kvásek naběhne, smíchá se s moukou, solí, vejci a rozpuštěným máslem. Těsto by mělo být měkké, pružné a nemělo by se trhat. Pak přichází část, která se nedá ošidit: kynutí. V teple a bez průvanu se těsto nechá vykynout zhruba na dvojnásobek, podle podmínek klidně 60–90 minut.

Mezitím se připraví náplně. Tvaroh se promíchá s cukrem, vanilkou a citronovou kůrou; když je příliš suchý, pomůže žloutek nebo lžíce smetany. Maková náplň se krátce povaří s mlékem a cukrem, aby nebyla sypká, a nechá se vychladnout. Povidla se jen upraví do konzistence, aby šla dobře nanášet.

Vykynuté těsto se rozdělí na bochánky (nebo se vytvaruje do dvou větších koláčů). U menších koláčků se bochánek zploští a do středu se udělá důlek – ideálně tak, aby okraje zůstaly vyšší a náplň neutekla. A teď přichází hlavní gesto: náplň se nešetří. Nejčastější „dvojctihodná" varianta je tvaroh + povidla, případně tvaroh + mák, nebo dokonce tvaroh + povidla + mák v menších hromádkách vedle sebe. Navrch se dá drobenka, která se rychle promne mezi prsty, aby zůstala sypká.

Koláče se nechají ještě krátce nakynout na plechu, pak se pečou ve vyhřáté troubě zhruba na 170–190 °C, dokud nejsou zlaté. Doba se liší podle velikosti, ale typicky 12–18 minut u menších, u velkých o něco déle. Po vytažení se mohou lehce potřít rozpuštěným máslem – tenhle detail často rozhodne, jestli bude koláč druhý den pořád vláčný.

Kdo hledá „tajnou ingredienci" pro nejlepší moravský dvojctihodný koláč, většinou zjistí, že žádná tajná není. Je to spíš kombinace: dobré máslo, kvalitní tvaroh, poctivá povidla a čas. V posledních letech se navíc čím dál víc mluví i o původu surovin – nejen kvůli chuti, ale i kvůli tomu, jaký dopad má jejich výroba na krajinu. V tomhle směru dává smysl sáhnout po lokálních ingrediencích, když jsou dostupné, a vybírat takové, které mají jednodušší složení.

A právě tady se „moravský koláč" krásně potkává s filozofií udržitelnější domácnosti. Ne proto, že by koláč sám o sobě byl ekologický projekt, ale protože domácí pečení často znamená méně obalů, méně plýtvání a větší kontrolu nad tím, co se jí. Navíc se dá upéct tolik, kolik se skutečně sní, a zbylé koláče se dají snadno zamrazit nebo rozdat – což je mimochodem jedna z nejpřirozenějších forem sousedské solidarity.

Nakonec je na tom všem nejhezčí, že dvojctihodné koláče nejsou jen o receptech, ale o atmosféře. O tom, že se někde v kuchyni nechá těsto v klidu kynout, zatímco se venku stmívá a doma to voní po vanilce a másle. O tom, že se koláč položí doprostřed stolu a nikdo se příliš neptá, jestli je „správně". Stačí, že je dobrý – a že se po něm natáhne ruka ještě jednou.